Tuleník Niko a míč, který připlul z bouřky

V tiché zátoce, kde se ranní slunce rozlévalo po hladině jako roztavené zlato, žila velká kolonie tuleňů, která každý den dělala totéž: vyhřívala se na teplých kamenech, zdřímala si na písku a jen občas se někdo ponořil pro rybu k obědu. Mezi nimi vyrůstal mladý tuleň Niko, který sice měl stejné vousy a stejné kulaté oči jako všichni ostatní, ale v hlavě nosil sen, jaký v zátoce ještě nikdo neměl. Pokaždé, když se probudil, díval se směrem k pobřežní pláži, kde se každé odpoledne scházely děti z vesnice a honily se za kulatou věcí, která poskakovala po písku jako neposlušná ryba.

Niko celé hodiny sledoval, jak děti kopou do míče, jak se smějí, když jim míč uteče, a jak si navzájem tleskají, když se někomu podaří krásný gól mezi dvěma hromádkami mušlí. V jeho nitru se tehdy něco rozzpívalo, jako by mu samo moře šeptalo, že i on by jednou chtěl takhle běhat a kopat a cítit ten stejný radostný křik. Když se s tímto snem svěřil starším tuleňům, ti se nejprve na sebe podívali a pak se rozesmáli tak hlasitě, že to vylekalo i racky na nedaleké skále. „Tuleň a fotbal?” prskl jeden starý vousatý strýček. „To je, jako bys chtěl plavat po suchu!”

Niko se nevzdal, i když ho smích ostatních bolel o něco víc, než byl ochoten přiznat. Každý večer, když celá kolonie ulehla ke spánku a nad zátokou se rozprostřela hvězdná obloha, tiše se vykradl na nedalekou ledovou pláň, kde ho nikdo nemohl vidět. Tam si místo míče našel kulatý oblý kamínek a začal s ním driblovat, přenášel ho z ploutve na ploutev, i když mu to zpočátku vůbec nešlo. Jednou mu kamínek odletěl tak nešikovně, že se s velkým žblnkem převalil přímo do polynie a Niko se za ním musel vrhnout po hlavě, přičemž vyplaval s řasami na vousách a musel se sám sobě smát.

Tréninky pokračovaly noc co noc a Niko si postupně osvojoval kousky, o kterých se mu dříve ani nesnilo, i když mu to někdy přineslo i komické nehody. Jednou se mu podařilo kopnout do kamínku tak silně, že ten přeletěl celou pláň a s bouchnutím přistál přímo na hřbetě dřímajícího tuleně, který se vylekal a s křikem skočil přímo do vody i se svým ledovým lůžkem. Niko se musel schovat za skálu, jak se smál, ale zároveň se bál, že ho někdo prozradí. Navzdory trapným okamžikům cítil, že jeho ploutve jsou den za dnem jistější a kamínek ho poslouchá čím dál tím lépe.

Jednoho večera se Niko rozhodl vyzkoušet i složitější kousek, který viděl u dětí na pláži – přehodit si kamínek přes záda a chytit ho druhou ploutví, než spadne do vody. První pokus se mu vůbec nepovedl a kamínek mu odskočil přímo na nos, takže překvapeně kýchl a s plesknutím spadl na zadek přímo do louže roztátého ledu. Druhý pokus dopadl o něco lépe, ale kamínek mu přeletěl nad hlavou a s cinknutím se zakutálel až k nohám překvapené rybářské volavky, která se na něj dívala, jako by právě viděla tu nejpodivnější věc svého života. Niko se musel omluvit a potichu se zasmát sám sobě, ale vytrvale to zkoušel znovu a znovu, až se mu ten kousek nakonec podařilo zvládnout alespoň jednou z deseti pokusů, což pro něj v tu chvíli znamenalo víc než jakékoli vítězství.

Jedné noci si Nikovy tajné tréninky všiml starý mrož jménem Boris, který se právě vracel z nočního lovu a tiše pozoroval, jak se mladý tuleník prohání po ledu s takovým zápalem, jako by na tom záviselo celé moře. Boris se tiše přiblížil a Niko ztuhnul strachem, že ho konečně někdo přistihl. Mrož se však místo výčitek jen usmál pod svými dlouhými kly a řekl, že takovou vytrvalost už dlouho neviděl. „Jestli ti to takhle dobře jde ve tmě,” zamručel Boris, „zkus to předvést i za světla, na Slavnosti velkého odlivu, která se koná už za dva dny.”

Niko nejprve zbledl při představě, že by měl hrát před celou kolonií, ale zároveň se v něm něco rozzářilo, jako by konečně dostal příležitost, na kterou tajně čekal. Ty dva dny mu připadaly delší než celá zima, protože v žaludku mu poletovali nervózní motýli a v hlavě se mu střídaly představy o úspěchu i o trapném pádu před zraky všech. V noci před oslavou se strhla nečekaná bouře, která na břeh vyvrhla pěnu a trosky, a ráno, když se vlny uklidnily, objevil Niko na písku opravdový dětský míč, jaký předtím viděl jen z dálky. Byl trochu ošoupaný mořskou vodou, ale stále kulatý a pevný, jako by ho sem moře poslalo právě pro něj.

Když nastal den oslav a celá kolonie se shromáždila na velké písčité pláni, aby sledovala soutěže v plavání a skákání, Niko se s bušícím srdcem postavil doprostřed kruhu s novým míčem u ploutve. Někteří tuleni se už začali posměšně šklebit a připravovali se na další výbuch smíchu, ale Niko se zhluboka nadechl slaného vzduchu a rozběhl se. Míč si přehazoval z jedné ploutve na druhou s takovou jistotou, jakou v sobě ještě nikdy předtím necítil, oběhl překvapeného mrože Borise a nakonec kopl tak přesně, že míč proletěl přímo mezi dvěma vyčnívajícími skalami, které všichni mlčky uznali za bránu.

Na chvíli se nad pláží rozhostilo naprosté ticho, jako by se i vítr zastavil, aby viděl, co se stane dál. Pak se ozval jeden mladý tuleník, který začal nadšeně plácat ploutvemi, a za chvíli se k němu přidali další a další, až se celá pláž rozezněla smíchem a potleskem. I strýc, který se mu kdysi vysmíval nejhlasitěji, teď překvapeně přikyvoval hlavou a přiznal, že něco takového ještě neviděl. Děti z pobřežní vesnice, které přišly hledat ztracený míč, s úsměvem sledovaly, jak si ho tuleni mezi sebou půjčují, a nakonec ho kolonii nechaly jako dárek.

Od té doby se každé odpoledne na písčité pláni ozývalo veselé foukání a šplouchání vody, protože tuleni jeden po druhém prosili Nika, aby je naučil své triky s míčem. Z původně tajného tréninku na opuštěné ledové pláni se tak stala oblíbená hra celé kolonie, na kterou každý večer před spaním s radostí vzpomínali. A Niko, který si kdysi myslel, že jeho sen je příliš zvláštní na to, aby se splnil, nyní usínal s pocitem, že i ta nejodvážnější přání mají své místo pod hvězdami.

Když se v noci zátoka konečně zklidnila a poslední vlnky se jemně rozbíjely o pobřežní kameny, Niko si ještě jednou vzpomněl na všechny pády, kýchání a neohrabané kotrmelce, které ho sem přivedly, a usmál se do tmy. Věděl, že zítra ho čeká další den plný smíchu, ploutví plných písku a míče, který teď patřil celé kolonii, ale právě teď mu stačilo vědět, že sen, kterému kdysi nikdo nevěřil, se nakonec stal oblíbenou hrou celého pobřeží.

Poučení

Odvaha jít za snem, kterému ostatní nevěří, dokáže časem změnit i to, co se zdálo zcela nemožné. Skutečná radost vzniká tehdy, když se nebojíme být jiní a vytrvale to zkoušíme znovu, i když se nám to zpočátku nedaří.

Volné pokračování příběhu najdeš na Niko a Pohár tří zátok.