Nebeské město Dragonhaven a drak, který hledal domov (1. část)

1. ČÁST (Nyxor – odhalení minulosti)

Vysoko nad mraky, kde ranní slunce zbarvovalo oblohu do zlaté, růžové a modré, se vznášelo nádherné dračí město Dragonhaven. Domečky byly postaveny z bílých oblačných krystalů, mosty spojovaly létající ostrovy a ulice lemovaly stromy, na nichž místo jablek rostly zářící dračí krystaly. Každé ráno se městem nesl veselý smích mladých draků, kteří létali mezi věžemi, závodili v oblacích a učili se ovládat své výjimečné schopnosti.

Nejveselejší z nich byl ohnivý dráček Blaze. Jeho šupiny zářily jako rozžhavené uhlíky a když se rozesmál, z nosních dírek mu vystřelovaly drobné jiskřičky. Miloval sopky a horkou lávu, ve které se koupal tak spokojeně, jako se jiní koupají v jezeře. Ostatní si z něj často utahovali, že je jediným tvorem na světě, který po horké koupeli potřebuje ještě teplejší koupel.

Jeho nejlepší kamarádkou byla ledová dračice Frostie. Měla perleťově modrá křídla, na nichž se třpytily drobné sněhové vločky. Jediným mávnutím ocasu dokázala zamrznout řeku nebo vytvořit nádherné ledové mosty. Když se usmála, ve vzduchu se objevily malé ledové krystálky, které se třpytily jako diamanty.

Nad všemi se vznášel neúnavný Stormy, vzdušný drak s jasně modrýma očima. Byl nejrychlejší ze všech a jeho křídla byla tak silná, že dokázala vyvolat vítr, bouři i malé tornádo. Svou sílu však nikdy nepoužíval k tomu, aby někoho strašil. Nejraději vytvářel obrovské větrné skluzavky, po kterých se proháněla malá dračí mláďata.

V korunách obrovských stromů kdysi žila lesní dračice Willow. Její zelené šupiny dokázaly měnit barvu podle listů, kamenů i květů, takže byla téměř neviditelná. Všechna zvířata ji znala jako ochránkyni lesa a často se stávalo, že ji ptáčci pozdravili ještě dříve, než si jí vůbec někdo všiml.

Nejklidnější ze všech byl bílý drak Lumion. Jeho sněhově bílé šupiny jemně zářily i v noci a starší draci věřili, že z něj jednou vyroste moudrý král Dragonhavenu. Lumion uměl léčit drobná zranění, pohybovat předměty silou mysli a vytvářet velké ochranné energetické štíty, které chránily celé město během silných bouří.

Pět přátel trávilo spolu téměř každý den. Jednou spolu létali mezi mraky, jindy stavěli mosty z ledu, jindy zase soutěžili, kdo vytvoří nejzábavnější mrak. Blaze se jednou tak rozesmál, že omylem zapálil obrovský chomáč mraků. Naštěstí Frostie jediným dechem vytvořila sněhovou sprchu a z mraku se stal obrovský létající sněhulák. Smálo se celé město, včetně moudrých starších draků.

Jednoho večera se však nad vzdálenými horami objevil podivný tmavý mrak. Nebyl to obyčejný mrak. Pohyboval se proti větru a čas od času z něj mizely celé kusy, jako by se proměňoval ve stíny. Starší draci si mezi sebou začali tiše šeptat jméno, které už celé roky nikdo nevyslovil nahlas.

Nyxor…

Ve stejném okamžiku se z temného mraku oddělil černý stín a jediným skokem zmizel. O vteřinu později se objevil na střeše nejvyšší věže Dragonhavenu. Měl lesklé černé šupiny, tmavě fialové oči a křídla, která vypadala, jako by byla utkaná z noční oblohy. Byl to velký stínový drak Nyxor. Dokázal vidět i v té nejhlubší tmě, teleportovat se a tiše se pohybovat mezi stíny a vytvářet iluze tak skutečné, že oklamaly i zkušené draky.

Nyxor se rozhlédl po zářícím městě a tiše zašeptal: „Jednou bude Dragonhaven patřit mně. Nikdo mě už nikdy nevyžene ani se mi nebude posmívat.“ Poté se rozplynul ve stínu komína, jako by tam nikdy nestál.

Následujícího rána si obyvatelé města začali všímat podivných událostí. Náměstí se na okamžik proměnilo v obrovské jezero, ale jakmile se k němu draci přiblížili, voda zmizela. V sadu se objevily desítky falešných stromů, které se po chvíli rozplynuly jako dým. Někteří malí dráčci se vylekali, protože netušili, co je skutečné a co jen iluze.

Lumion svolal své přátele na vrchol Křišťálové věže. „Někdo zkouší naše město,“ řekl klidně. „Pokud budeme jednat ukvapeně, bude to přesně to, co náš nepřítel chce. Nejdřív musíme zjistit, kdo za tím stojí.“ Blaze netrpělivě vyfoukl malý obláček plamenů. „Já ho najdu!“ prohlásil. Stormy se usmál. „Jen abys náhodou nezapálil polovinu mraků.“

Willow zavřela oči a splynula s korunou obrovského stromu. Za pár vteřin byla zcela neviditelná. Tiše sledovala okolí města, až si všimla, že jeden stín se pohybuje úplně opačným směrem než všechny ostatní. Neutíkal za sluncem, ale jako by žil svým vlastním životem.

Přátelé se vydali za podivným stínem až na okraj Dragonhavenu. Tam objevili starý most vedoucí k opuštěnému létajícímu ostrovu, na který už celé roky nikdo nevstoupil. Když Blaze položil tlapku na první kámen, most se najednou rozpadl na stovky kousků. Stormy však okamžitě vyvolal silný proud větru, který všechny bezpečně přepravil na druhou stranu. Za chvíli zjistili, že se most vůbec nerozpadl. Byla to jen další Nyxorova iluze.

Na ostrově našli podivné stopy vedoucí do jeskyně. Uvnitř však na ně nečekala žádná past, ale pouze ticho. Uprostřed jeskyně ležel starý krystal, který odrážel vzpomínky každého, kdo se do něj podíval. Když se do něj Lumion zadíval, uviděl osamělého malého černého dráčka, kterého se ostatní báli jen proto, že jeho schopnosti byly jiné než jejich vlastní.

„To je Nyxor… když byl ještě malý,“ zašeptala Frostie. Všichni mlčky sledovali, jak se mladý drak pokoušel zapojit se do hry s ostatními. Když však nečekaně zmizel ve stínu a objevil se jinde, někteří se vylekali a utekli. Jiní ho označili za nebezpečného. Od toho dne zůstal sám a postupně uvěřil, že pro něj na světě není místo.

Blaze poprvé přestal vtipkovat. „Možná proto je tak rozzlobený,“ řekl tiše. Lumion přikývl. „To ale neznamená, že můžeme dopustit, aby ubližoval ostatním. Musíme ho zastavit… ale možná ne tak, jak by čekal.“

Ještě než stačili opustit jeskyni, celý ostrov se otřásl. Ze stínů na stěnách se začaly vynořovat desítky temných draků a najednou se ocitli v obrovské přesile a draci se chystali zaútočit. Někteří měli zářící oči, jiní obrovské drápy a další se pomalu plazili po stropě. Blaze se zhluboka nadechl, připravený vypustit mohutný plamen…