Veverka Riki a mistrovství ve schovávané

Veverička Riki žije ve starém bukovém lese, kde se proslavila tím, že se umí schovat tak dobře, že ji nenajde ani ten nejbystřejší jestřáb. Umí se přilepit na větev tak, že vypadá jako obyčejný hrbolek kůry, a dokáže zadržet dech déle, než by kdokoli v lese čekal. Když jednou zaslechla od stěhovavých ptáků, že se ve městě každý rok koná velká hra na schovávanou, do které se zapojují desítky dětí i zvířátek z celého okolí, hned se rozhodla, že tam musí jet. Vždyť kdo jiný by měl vyhrát, než ona, která se v lese schová i před vlastním stínem?

Do města dorazila právě ve chvíli, kdy na Tržním náměstí visely barevné plakáty s nápisem „Městské mistrovství v schovávané“ a kolem nich se tísnila skupinka dětí i zvířátek, která si mezi sebou nervózně šeptala strategie. Riki se s ocasem vztyčeným jako vlajka přihlásila hned na místě, přesvědčená, že tady ve městě to bude ještě jednodušší než doma mezi stromy. Koneckonců, pomyslela si, ve městě je mnohem méně jestřábů než v lese.

Prvním, koho potkala, byl baculatý křeček Tomko, který znal každou mezeru v plotě i každý kout za popelnicemi tak důvěrně, jako by je sám vlastníma rukama postavil. Vysvětlil jí pravidla s takovou vážností, jako by přednášel na univerzitě, dlouhými větami o hranicích hřiště i o tom, že se nesmí schovávat v cizích domech. Když skončil, mrkl a řekl, že nejdůležitější pravidlo zní: kdo se nudí nejlíp, ten vyhrává.

Pak se k nim přidala morčata Vera, která uměla předstírat nudu tak dokonale, že jednou seděla celou hodinu vedle hledajícího chlapce a ten si jí vůbec nevšiml, ačkoli seděla přímo naproti němu na lavičce a tlapkami si klidně čistila vousky. A nakonec dorazil i ježek Sam, který se uměl srolovat do tak dokonalé koule, že ho lidé u kontejnerů pravidelně zaměňovali za odhozený míč a někdy se ho dokonce pokoušeli kopnout zpátky do hry.

Riki se na ně dívala s jistým pobavením. Vždyť jsou jen malí a pomalí, pomyslela si tiše, ale ona má čtyři rychlé tlapky a ocas jako padák, který ji vynese kamkoli potřebuje. Jakmile zazněl první hvizd a hra začala, vyběhla přímo k nejvyššímu stromu na náměstí a vyšplhala až do koruny, přesně tak, jak to dělala stokrát doma před jestřábem, aniž by se byť jen na okamžik ohlédla za sebe.

Jenže ten městský strom nebyl tak hustý jako lesní a jeho koruna byla řídká jako staré krajkové záclony, skrz které prosvítalo odpolední slunce. Hledající chlapec ji zahlédl téměř okamžitě, ukázal prstem nahoru a s výkřikem zavolal její jméno, než stačila pořádně vydechnout. Riki se zahanbeně sklouzla po kmeni dolů, její ocas visel jako mokrý hadr a děti kolem se tiše zachichotaly.

Ve druhém kole to zkusila znovu stejným způsobem, tentokrát se schovala za květináč, který byl sice vysoký, ale úzký jako tužka, takže její nadýchaný ocas trčel na všechny strany jako varovný transparent. Zase ji našli během chvilky, tentokrát dokonce dřív, než stačila pořádně zadržet dech, a Riki se rozzlobeně posadila na obrubník s pocitem, že městská schovávaná je nějaká podivná, nespravedlivá hra, která jí nedává žádnou šanci.

Tomko si k ní přisedl a s plnou pusou slunečnicových semínek jí vysvětlil, že ve městě se člověk neskrývá vysoko, ale nenápadně, protože městské oči hledají úplně jinak než sokolí zrak. Vera dodala, že je třeba ztichnout tak, jako by se člověk proměnil v součást ulice, a nehýbat se ani ocasem, ani vouskem. Sam jen pokrčil bodlinami, jako by chtěl říct, že někdy je nejlepší úkryt právě ten, kdy vůbec nevypadáš jako někdo, kdo se schovává, ale jako něco, co tam už dávno bylo.

Riki poslouchala s rostoucím údivem, protože dosud si myslela, že hra na schovávanou má jen jediné správné řešení, a to vysoko a rychle. Zeptala se Tomka, jak se může naučit být součástí ulice, když má chlupatý ocas a rychlé tlapky zvyklé šplhat, a Tomko se jen usmál a řekl, že to nejspíš uvidí sama, když to zkusí.

Ve třetím, rozhodujícím kole se Riki rozhodla poslechnout své nové přátele namísto svých vlastních zvyků. Nevylezla nikam vysoko, ale vklouzla mezi pytle s bramborami u stánku se zeleninou, schoulila se do klubíčka, ocas si opatrně omotala kolem těla a znehybněla tak, že vypadala téměř jako obyčejný hnědý pytel zapomenutý mezi ostatními.

Čekala tam dlouho, mnohem déle, než byla zvyklá čekat v lese, kde se vždy raději rychle přesouvá dál za dalším oříškem. Slyšela kroky hledajícího, jeho zpomalené dýchání těsně vedle pytlů, vůni čerstvého chleba z nedaleké pekárny i to, jak si pod vousy mumlal, že tu už asi nikdo není. Srdce jí bušilo rychle jako buben, ale od Very se naučila, že i buben umí být potichu, když se opravdu chce.

A právě v tu chvíli, uprostřed toho dlouhého čekání, pochopila něco, co ji v lese nikdy nenapadlo: že trpělivost může být stejně užitečná jako rychlé tlapky a že někdy spočívá největší odvaha právě v tom, zůstat klidně na místě, i když každá buňka v těle touží vyskočit a utéct.

Když nakonec zazněl závěrečný hvizd, vyšlo najevo, že Riki zůstala neodhalená až do samého konce, spolu s Verou, která celou dobu nehybně seděla na lavičce jako zapomenutá kabelka. Děti i zvířátka se rozesmáli, když Riki vylezla zpod pytlů celá zaprášená, se slámkou zapletenou do vousů, ale s šťastným úsměvem, jaký v lese ještě nikdy neměla.

Na oslavu se všichni čtyři posadili na schody u fontány a dělili se o slunečnicová semínka i o zbytky koláče, který přineslo jedno z městských dětí. Riki jim vyprávěla o svém lese, o šustících korunách stromů a o tom, jak u nich doma vypadá schovávaná před jestřábem, a oni jí zase vyprávěli o tajných uličkách města, které znali jen oni. Když se slunce sklonilo k střechám domů a fontána se zbarvila do zlatova, Riki věděla, že se sem určitě ještě někdy vrátí.

Na cestě domů, s bříškem plným semínek a hlavou plnou nových zážitků, si Riki uvědomila, že to, co jí fungovalo v lese, nemusí fungovat ve městě, a že právě díky přátelům, kteří uvažovali jinak než ona, se nakonec naučila něco, na co by sama nikdy nepřišla. A když se v podvečer usadila ve svém dutém stromě, poprvé v životě usínala s pocitem, že i být potichu a čekat může být malým dobrodružstvím.

Poučení

To, co nám funguje na jednom místě, nemusí fungovat všude, a moudrost spočívá v tom, umět se přizpůsobit a učit se i od těch, kteří to dělají jinak než my. Někdy spočívá největší odvaha právě v trpělivosti a v tom, zůstat klidně na místě, i když bychom nejraději utekli.