Viktor a obr, který vyvolával mini bouřky

Za městem, tam, kde končily poslední zahrady a začínaly vysoké louky, stál podivný skleník. Každé ráno se z něj ozývalo tiché hřmění a občas z komína vyletěla jiskra modrého deště. Osmiletý Viktor kolem něj jezdil na kole a vždy přemýšlel, kdo tam bydlí.

Jednoho odpoledne se velké dřevěné dveře pomalu otevřely. Z nich vykoukla obrovská chlupatá ruka a pak i celý obr. Viktor se nejprve vylekal, ale obr se jen usmál.

„Neboj se,“ řekl hlubokým hlasem. „Jmenuji se Hromdul. Pěstuji tu mini bouřky.“

Viktor nevěřil vlastním očím. Uvnitř skleníku poletovaly malé obláčky velké asi jako hlávky zelí. Jedna bouřka jiskřila žlutými jiskřičkami, druhá bubnovala dešťovými kapkami o sklo a třetí se při každém mrknutí hlasitě smála.

„Každá z nich má jinou náladu,“ vysvětloval Hromdul. „Až vyrostou, pomáhají přinášet déšť na suchá pole a osvěžují lesy během veder.“

V tu chvíli silný vítr udeřil do střechy skleníku. Jedno okno se rozletělo dokořán a mini bouřky vyletěly na všechny strany.

„Ach ne!“ zvolal Hromdul.

Za chvíli v okolí zavládl naprostý zmatek. Nad prádelnou pršelo tak silně, že plachty tančily jako duchové. Nad pekárnou padaly malé chomáčky mouky a na náměstí se každému při každém kroku zablesklo pod botami.

„Musíme je chytit!“ řekl Viktor.

Hromdul vytáhl obrovské skleněné láhve se stříbrnými uzávěry. Nejprve zachytili prskající bouřku u rybníka. Viktor ji nalákal zvoněním na cyklistický zvonek.

Potom honili bouřku po zahradách, kde zalévala zelí tak usilovně, až se slimáci proháněli po listech jako na skluzavce.

Zůstala už jen jedna. Malá bouřka jménem Bublinka.

„Ta je nejneposednější,“ povzdechl si Hromdul.

Bublinka odletěla až na staré opuštěné hřiště. Schovala se do kolotoče a pokaždé, když se roztočil, něco se zablesklo a ozval se veselý smích.

Viktor si všiml, že Hromdul najednou zvážněl. „Proč vlastně vyvoláváš bouřky?“ zeptal se.

Obor se posadil na lavičku, až jemně zavrzala. „Když jsem byl malý,“ řekl tiše, „lidé se báli každého hromu. Chtěl jsem jim ukázat, že bouřky nemusí být strašidelné. Že i v mracích může být trochu radosti.“

Viktor chvíli přemýšlel a pak se usmál. „Možná se Bublinka nechce vrátit do láhve. Možná si chce ještě chvíli hrát.“

Společně roztočili starý kolotoč. Bublinka se smála, blikala drobnými světýlky a pomalu se uklidňovala.

Hromdul otevřel velkou skleněnou láhev. „Pojď domů, ty malá nezbednice,“ řekl laskavě.

Bublinka ještě jednou zablikala, zakroužila Viktorovi nad hlavou a nakonec sama vplula do láhve.

Když se všechny ty malé bouřky vrátily do skleníku, obloha se uklidnila. Večer se nad městem rozpršel jemný letní déšť a lidé spokojeně usínali za tichého bubnování kapek.

Viktor se vracel domů na kole a ještě z dálky slyšel Hromdulův hlas: „Kdykoli budeš chtít, můžeš přijít pomoct zalévat oblohu!“

A od toho dne se Viktor už nikdy nebál hromů. Věděl totiž, že někde za loukami možná právě Bublinka vypráví mrakům další veselý vtip.

Poučení

I věci, které na první pohled působí děsivě, mohou mít své dobré a krásné stránky. Když něčemu porozumíme a budeme si navzájem pomáhat, strach se zmenší.