Sova Lunka a záhada ztracených hvězd

V dutině starého dubu na okraji tichého lesa žila malá sovička jménem Lunka. Měla kulatá jantarová očka a hebké peří v barvě večerní mlhy. Nejraději však každý večer, když se les ukládal k odpočinku, sedávala na své oblíbené větvičce a počítala hvězdičky na obloze. Dělala to pomalu, jednu po druhé, jako by každého malého světelného kamaráda vítala jménem.

Jednoho večera se však Lunka při počítání zarazila. Raz, dva, tři… a najednou na tom samém místě, kde jindy zářily tři malé hvězdičky vedle sebe jako perličky na šňůrce, zírala jen černá prázdnota. Lunka si otřela očka křídlem, podívala se znovu a znovu, ale hvězdičky tam opravdu nebyly. Srdíčko se jí trochu rozbušilo zvědavostí i mírným znepokojením a rozhodla se, že to musí prozkoumat.

Vylétla ze svého domečku v dutině starého dubu a tiše se nesla nad korunami stromů k lesnímu jezírku. Zdálo se jí, že právě odtud bude mít ten nejkrásnější výhled na noční oblohu. Ještě než tam však doletěla, zaslechla pod sebou podivné šustění a ještě podivnější funění, jako by někdo táhl těžký pytel plný brambor podél keřů.

Když zvědavě nahlédla dolů, uviděla baculatého mrožátko, které se právě prodíralo mezi kapradinami a přitom se mu jedna z vousů zachytila o větev. „Jejda, au, promiňte, jen se odtud potřebuju dostat k vodě,“ zamručel mrožek a zamával ploutví tak neohrabaně, že se převrátil přímo do nejbližšího keře borůvek. Lunka se musela potichu zasmát – vidět mrožátko na souši, jak se válí křovím dál od moře, byl opravdu vzácný pohled.

„Ahoj,“ zahoukala Lunka a posadila se vedle něj na plevel. „Já jsem Lunka. A ty jsi asi daleko od domova, tuleňku.“ „Říkají mi Vini,“ odpověděl tuleň a setřásl si ze zad listí a dvě překvapené housenky. „Chtěl jsem si jen trochu zaplavat v jezírku, zatímco moje rodina spí, ale zabloudil jsem v tomhle vašem lese plném větví, které na mě jako by číhaly.“ Když mu Lunka vyprávěla o zmizelých hvězdičkách, Viniho kulatá očka se rozzářila zájmem a hned nabídl pomoc, i když vůbec neuměl létat a místo křídel měl jen šikovné, ale neohrabané ploutvičky.

Vyrazili tedy společně k jezírku – Lunka tiše letěla nízko nad zemí a Vini se vedle ní kutálel a poskakoval, přičemž jednou omylem narazil přímo do větve a spadl tak legračně na záda, že se tomu zasmála i malá jezevčice, která zrovna vykukovala ze své nory. „Na souši mi to moc nejde,“ zamumlal Vini s úsměvem, otřepal se a pokračoval dál, jako by se vůbec nic nestalo.

Po chvíli chůze narazili na starého vousatého ježka, který seděl na mechu a popíjel kapku ranní rosy. Když se ho zeptali na hvězdičky, ježek se zamyšleně poškrábal na břiše a řekl: „Včera v noci jsem na hladině jezírka viděl podivné třpytění, jako by se tam koupalo několik malých světýlek. Možná byste se tam měli podívat, než začnete hledat v oblacích.“ Lunka s Vinim se na sebe nadějně podívali a rozběhli se – tedy Lunka odletěla a Vini se rozběhl, jak mu to jeho krátké ploutvičky dovolily.

Na cestě k jezírku jim ještě zkřížila cestu liška se svými třemi mláďaty, která se právě učila, jak se tiše plížit mezi keři. Když uviděla Viniho, jak se neohrabaně válí po lesní půdě a přitom si tiše brouká písničku o moři, malá liščátka se nemohla ubránit smíchu a jedno z nich se dokonce od smíchu převalilo na záda. Vini se sice trochu začervenal, ale vzápětí se k nim přidal a ukázal jim, jak umí zamávat ploutvičkou na pozdrav, čímž celou liščí rodinku rozesmál ještě víc.

Když konečně dorazili k jezírku, uviděli na jeho hladině skutečně tři jemná světýlka, která se chvěla a třpytila mezi lekníny a odrazem měsíce, jako by si tam v klidné vodě hrála na schovávanou. Vzduch byl prosycen vůní vlhkého mechu a tichým bzučením nočního broučka, který poletoval těsně nad hladinou a zvědavě pozoroval, co se to děje. Vini se nadšeně vrhl přímo do vody, aby jednu z těch hvězdiček chytil do ploutve, ale když se vynořil, měl na hlavě jen mokré vodní řasy a zklamaně si odfrkl. „Zmizela mi přímo pod ploutví!“ zvolal překvapeně, čímž rozvířil celou hladinu tak, že se světýlka rozprchla na všechny strany jako vyděšené rybičky.

Vini to zkusil ještě jednou, tentokrát opatrněji, ale když natáhl ploutev k nejbližšímu světýlku, to mu prostě vyklouzlo zpod ploutve a rozdělilo se na dvě menší třpytící se jiskřičky. „Asi na ně budu muset jít jinak,“ vzdychl si a s plesknutím se vyškrábal zpět na břeh, kde se pořádně vytrásl jako mokrý koberec, čímž Lunku zasypal drobnými kapkami vody a několika překvapenými šnečky.

Lunka se posadila na kámen u břehu a chvíli jen tiše pozorovala, jak se hladina uklidňuje. Uvědomila si, že hvězdičky asi jen sklouzly z oblohy dolů jako kapky rosy a teď si hrají se svým vlastním odrazem, možná trochu vyděšené z toho, jak daleko od svých sestřiček na nebi se ocitly. „Není třeba honit něco, co se bojí,“ zašeptala tiše, jako by mluvila sama k sobě. „Stačí jen počkat a ukázat mu, že se nemá čeho bát.“

Rozhodla se tedy, že roztáhne svá měkká křídla těsně nad hladinou a nechá na peřích odrážet trochu měsíčního svitu, který se tam vždy rád usadí. Vini se tiše posadil vedle ní, tentokrát aniž by šplouchnul, a společně čekali, až se hladina úplně uklidní a odraz měsíce se rozprostře jako stříbrný ubrus.

Po chvíli se jedno ze světýlek pomalu zvedlo z vody, jako by se zachytilo měsíčního svitu na Lunkině peříčku, a tiše se vzneslo zpět k obloze, kde se okamžitě rozzářilo na svém starém místě. Za ním následovalo druhé a nakonec i třetí světýlko, jako by všechna tři konečně nabrala odvahu vrátit se domů mezi své hvězdné sourozence. Obloha se opět rozzářila celá a Lunka s Vinim sledovali, jak tři drobná světýlka zaujala svá místa přesně tak, jak to měla Lunka ráda.

Vini se spokojeně protáhl na břehu a zívl tak velkoryse, že mu vousy málem spadly do vody. „To byla ale noc,“ řekl ospale. „Ještě že jsem se dnes ztratil právě v tomto lese.“ Lunka se na něj usmála a souhlasně přikývla, protože i ona byla ráda, že jí při hledání ztracených hvězdiček dělal společnost právě takový neohrabaný, ale laskavý přítel.

Když se obloha nad lesem rozzářila posledním klidným zábleskem, Lunka doprovodila Viniho kousek cesty zpět k jezeru, kde na něj už čekala jeho ospalá rodina, a pak se sama tiše vrátila do své dubové dutiny. Ulehla do měkkého mechu, ještě jednou se podívala ven na tři hvězdičky, které se vrátily, a s klidným úsměvem na zobáčku usnula, vědomá si toho, že i to, co se na chvíli ztratí, si většinou samo najde cestu domů.

Poučení

Když se něco ztratí nebo nám něco chybí, klid a trpělivost dokážou více než ukvapený shon a strach. I to, co se na chvíli vzdálí, se časem samo vrátí, pokud tomu dopřejeme dostatek klidu a laskavosti.