Malý králíček a zlatá hvězdička

Pohádka pro menší děti o malém králíčkovi a hvězdičce

Bylo to jednou za měsíční noci v kouzelném Šepotovém lese, kde stromy jemně šuměly ukolébavky a světlušky tančily jako malé lucerničky. Žil tam malý zajíček jménem Zajíček.

Zajíček měl jedno velké tajemství – bál se tmy. Když slunce zapadlo, schoval se hluboko do své nory, zavřel oči a čekal, až přijde ráno. Všechna ostatní zvířátka pobíhala po lese, hrála si v měsíčním světle a vyprávěla si příběhy. Jen Zajko zůstal schovaný, protože se bál.

Jednoho večera se stalo něco neobvyklého. Z nebe spadla malá zlatá hvězdička. Spadla přímo před Zajkovu noru a slabě blikala.

„Pomoz mi, prosím,“ zašeptala hvězdička unaveně. „Ztratila jsem cestu domů na oblohu a už nemám dost světla, abych se mohla vrátit.“

Zajíček se nejprve schoval ještě hlouběji. Srdce mu bušilo. Ale hvězdička vypadala tak smutně a slaboučce, že se zajíček nad ní slitoval.

„Nebojím se… moc ne,“ zašeptal si pro sebe a opatrně vykoukl ven.

„Jak ti mohu pomoci?“ zeptal se.

„Potřebuji, aby mě někdo odnesl na vrchol Velké skály. Odtamtud mě uvidí mé sestry – hvězdy – a pošlou mi světlo,“ řekla hvězdička.

Zajíček se zhluboka nadechl. Cesta k Velké skále vedla přes Temný háj, kde ani světlušky příliš nesvítily. Vzal si však svůj malý červený batoh, vložil do něj hvězdičku a vydal se na cestu.

Cesta vedla přes Temný háj. Stromy tam byly vysoké a husté a měsíční světlo jimi sotva pronikalo. Každý krok vrzal a Zajko měl chuť se otočit a vrátit se.

V tu chvíli se ozval hlas:
„Kam jdeš tak sám?“

Byla to liška Liska.

Zajíček se vylekal, ale pak řekl pravdu:
„Pomáhám hvězdičce dostat se domů.“

Liska se na něj chvíli dívala a pak řekla:
„To je odvážné. Půjdu s tebou.“

O kousek dál potkali ježka Ježka, který nesl malou lucerničku.

„Vidím, že vás čeká náročná cesta,“ řekl. „Můžu jít s vámi a svítit vám.“

A tak šli všichni tři společně.

Když byl les příliš tmavý, Ježek svítil lucerničkou. Když se Zajko bál, Liška mu řekla: „Jdeme spolu, nejsi sám.“

A Zajko si poprvé uvědomil, že tma není tak strašná, když v ní je někdo s tebou.

A tak se z těch tří malých zvířátek stala parta. Když se báli, drželi se za ručičky. Když byla příliš tma, Ježinko svítil lucerničkou a Liska vyprávěla veselé příběhy, aby se Zajko nebál.

Když konečně dorazili na vrchol Velké skály, hvězdička už svítila silněji. Všechna tři zvířátka se postavila kolem ní a společně zazpívala tichou písničku:

„Zlatá hvězdičko, malý světýlko, vrať se domů, kde na tebe čekají sestry.“

V tu chvíli se na obloze rozzářilo množství hvězd a jedna velká hvězda sestoupila níže. Zlatá hvězdička se pomalu vznesla nahoru. Než odletěla, otočila se a řekla:

„Děkuji ti, zajíčku, už se nikdy nemusíš bát tmy. Tma není zlá – je to jen čas, kdy svítí jiná světla. A když máš u sebe kamarády, žádná tma není tak hluboká.“

Hvězdička se naposledy rozzářila a každému zvířátku darovala do srdce malou jiskřičku. Od té doby, když se Zajko bál, stačilo, aby se dotkl hrudi – a pocítil teplo kamarádů a zlatou jiskřičku.

A tak se malý zajíček naučil, že Odvaha neznamená, že se ničeho nebojíme, ale že jdeme dál i přes strach – zejména když pomáháme někomu jinému.

Poučení

Odvaha neznamená nemít strach, ale jít dál i přes strach – zejména když máme po boku přátele.

Otázky pro děti

1. Čeho se Zajko bál nejvíc?

A) Vody
B) Tma
C) Výška

2. Proč hvězdička potřebovala pomoc?

A) Ztratila cestu domů na oblohu
B) Chtěla zůstat v lese
C) Chtěla spát v noře

3. Kdo se k Zajkovi na cestě připojil jako první?

A) Medvěd
B) Liška Liska
C) Vlk