V malém městečku pod kopcem žil chlapec jménem Adam. Bylo mu osm let, měl rozcuchané vlasy, kolena neustále odřená od běhání a hlavu plnou nápadů.

Adam však měl jeden velký problém.

Nesnášel čekání.

Když skládal stavebnici, chtěl ji mít hotovou za dvě minuty.
Když se učil psát, zlobil se, že se mu písmenka hned nedaří hezky.
A když mu tatínek ukázal šach, Adam po třech tazích prohlásil:

„To je nuda! Proč ještě neumím vyhrávat?“

Jeho maminka se jen usmála.
„Všechno totiž chce svůj čas, Adamko.“

Adam však jen zamumlal:
„Kdybych byl králem, zakázal bych čekání.“

Jednoho deštivého odpoledne se Adam schoval před deštěm do staré uličky, kde ještě nikdy nebyl. Na jejím konci stála malinká prodejna s nápisem:

HODINÁŘSTVÍ U TIK-TAKA

Dveře se samy otevřely.
Číííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí

Uvnitř tikaly stovky hodin. Malé, velké, kukačkové, zlaté i dřevěné. Některé dokonce vypadaly jako usmívající se kočka.

Za pultem seděl starý hodinář s obrovskými brýlemi. Na jeho rameni dřímala želva s červenou mašlí.

„Vítej,“ řekl hodinář.
„Já jsem pan Tik-Tak. A tohle je paní Pomaly.“

Želva jen líně zamrkala.

Adam se zasmál.
„To je ale legrační jméno.“

„Možná,“ řekl hodinář.
„Ale paní Pomaly zná tajemství, kterému většina lidí nikdy neporozumí.“

Adam si zkřížil ruce.
„A jaké?“

Hodinář se usmál.
„Že velké věci rostou pomalu.“

Adam obrátil oči v sloup.
„To říkají všichni dospělí.“

V tu chvíli se ozvalo hlasité:
TIK! TAK! TIK! TAK!

Největší hodiny v obchodě se rozzářily modrým světlem.

„Jejda,“ řekl hodinář.
„Zdá se, že se čas zase trochu zamotal.“

„Čas se může zamotat?“ vykulil Adam oči.

„Samozřejmě,“ přikývl hodinář.
„Zvlášť když je někdo velmi netrpělivý.“

A než stačil Adam odpovědět, hodiny ho vtáhly dovnitř.

FÍÍÍÍÍÍÍÍ!

Adam se najednou ocitl na podivném místě. Stromy tam měly místo listů ciferníky a mraky vypadaly jako budíky.

Vedle něj stála paní Pomalyová.

„Skvělé,“ povzdechla si želva.
„Zase další spěchající člověk.“

„To říkáš ty?!“ vykřikl Adam.

„Samozřejmě,“ řekla želva.
„Jen velmi pomalu.“

Adam chtěl utéct, ale země pod nohama byla měkká jako polštář a každý krok ho zpomaloval.

„Jak se odtud dostanu?“ zeptal se.

„Musíš splnit tři úkoly,“ řekla paní Pomaly.
„A u každé se naučíš něco důležitého.“

Adam si povzdechl.
„Dobře, ale rychle.“

Želva se zasmála tak podivně, že se málem převrátila na krunýř.

---

První úkol – Strom poznání

Došli k obrovskému stromu. Na větvích visely knihy místo jablek.

„Vyber si jednu,“ řekla paní Pomaly.

Adam popadl tu nejtlustší knihu.

Jmenovala se:
Jak se stát géniem za jednu minutu

„To zní skvěle!“ zvolal Adam.

Otevřel ji.

Uvnitř bylo napsáno pouze:

To bys chtěl, co?

Adam se zamračil.

Vedle ležela tenká knížka:
Každý mistr byl kdysi začátečníkem

Adam ji začal číst. Byly v ní příběhy o hudebnících, sportovcích i vynálezcích, kteří dlouho trénovali, než se jim něco podařilo.

„I ti nejlepší se zpočátku mýlili?“ zeptal se.

„Mnohokrát,“ přikývla želva.
„Dokonce i já jsem jednou spadla z malého kopce tři dny po sobě.“

„Tři dny?“ zasmál se Adam.

„Ano. A dole jsem se ještě týden válela.“

Adam se smál tak moc, že málem spadl taky.

---

Druhý úkol – Most trpělivosti

Před nimi se objevil dlouhý dřevěný most.

Nad ním byl nápis:

Kdo spěchá, spadne do malinového bláta.

„Malinového?“ zeptal se Adam.

„Velmi lepkavého malinového bláta,“ dodala želva vážně.

Adam vyrazil rychlým krokem.

KRRRK!

Deska se zlomila.

ŠUP!

Adam se zabořil do růžového malinového bláta až po uši.

„Fuj!“

Želvička se smála tak silně, až jí spadla mašlička.

„Zkus to pomalu,“ řekla.

Tentokrát Adam dýchal klidně a kráčel opatrně.

Krok za krokem.

A najednou byl na druhé straně.

„To bylo snadné!“ řekl překvapeně.

„Není to jednoduché,“ opravila ho želva.
„Trpělivé.“

---

Třetí úkol – Hodinová dílna

Nakonec dorazili do obrovské dílny plné rozbitých hodin.

„Musíš jeden z nich opravit,“ řekla paní Pomaly.

„Ale já to nevím!“ vyděsil se Adam.

„Ještě ne.“

Adam se posadil k malým hodinkám. Zpočátku mu všechno padalo z rukou. Šroubky se kutálely po stole a jedna pružinka mu dokonce skočila do vlasů.

„To nikdy nezvládnu!“ reptal.

Ale pak si vzpomněl na most.

I na knihu.

Zkusil to znovu.

A znovu.

A znovu.

Po chvíli:
TIK.
ANO.

Hodiny začaly fungovat.

Adam se usmál tak široce, až ho bolely tváře.

„Zvládl jsem to!“

Želva spokojeně přikývla.

„Vidíš? Ne proto, že jsi byl nejrychlejší. Ale proto, že jsi to nevzdal.“

V tu chvíli se celý svět rozzářil.

FÍÍÍÍÍÍÍÍ!

Adam opět stál v hodinářství.

Pan Tik-Tak se usmíval.
„Tak co ses naučil?“

Adam chvíli přemýšlel.

„Že učení není závod.“

„Správně,“ řekl hodinář.

„A to, že něco nejde hned, ještě neznamená, že to nikdy nepůjde.“

Paní Pomaly pomaly zatleskala.

Co jí trvalo asi dvě minuty.

Adam se zasmál.

Když přišel domů, vytáhl ze skříně šachy.

„Tati,“ řekl,
„Naučíš mě to zahrát ještě jednou?“

Táta překvapeně zvedl obočí.
„Vážně?“

Adam přikývl.
„Tentokrát budu trpělivý.“

A víte co?

Nevyhrál hned.

Ale každý den byl o něco lepší.

A přesně tak začíná každé velké dobrodružství. Dobrou noc.

---

Poučení

Kdo je trpělivý a nevzdává se, ten se postupně naučí i velké věci. Chyby nejsou selhání – jsou součástí učení.