Dino a Zářící údolí – Pohádky na dobrou noc pro děti

0:00 0:00

⏱️ Přibližná doba čtení: 11 minut

V dávných dobách, kdy po Zemi ještě nechodili lidé, ale obrovští dinosauři, leželo mezi vysokými sopkami a hustými kapradinovými lesy jedno zvláštní místo. Říkalo se mu Zářící údolí. V noci tam kameny jemně zářily modrým světlem a z bažin se ozývaly podivné zvuky, které připomínaly zároveň smích i šepot.

Právě nedaleko tohoto údolí žil mladý dinosaurus jménem Dino. Byl to malý zelený parasaurolophus s dlouhým hřebenem na hlavě, který mu při běhu poskakoval ze strany na stranu jako měkká větvička ve větru. Dino byl zvědavější než kdokoli jiný ve stádu. Neustále se na něco vyptával, všechno zkoumal a často se dostával do potíží.

„Proč sopka kouří?“ zeptal se jednou.

„Proč mají pterodaktylové tak dlouhé zobáky?“

„A co je za Svítícím údolím?“

Jeho maminka při tom vždy jen povzdechla.

„Jednou ti ta tvoje zvědavost přinese pořádné problémy.“

Dino si z toho ale moc nedělal. Ve skutečnosti si myslel, že problémy jsou začátkem každého dobrodružství.

Jednoho večera, když se obloha zbarvila do oranžova a les začaly zaplavovat stíny, uslyšel Dino podivný zvuk. Nebylo to hučení větru ani kroky obrovských brachiosaurů. Znělo to jako pláč.

Dino opatrně vykukl zpod kapradí.

U jezírka seděl malý ankylosaurus s velkou palicí na ocase. Vypadal vyděšeně.

„Ahoj,“ oslovil ho Dino, „co se stalo?“

Malý dinosaurus si otřel oči.

„Jmenuji se Tiko… ztratil jsem se. S rodiči jsme hledali modré krystaly u Svítícího údolí a já jsem zabloudil.“

Dino polkl.

Zářící údolí.

To místo, kam měli mláďata přísně zakázáno chodit.

Přesně tam.

Normálně by se možná otočil a utekl domů, ale Tiko vypadal opravdu nešťastně. A kromě toho… Dino byl zvědavý.

„Neboj se,“ řekl hrdě. „Pomůžu ti.“

Tiko sice nevypadal úplně přesvědčeně, ale přikývl.

A tak se oba vydali temnějícím pralesem.

Cesta byla čím dál tím strašidelnější. Obrovské stromy vrhali dlouhé stíny, z křoví se ozývalo praskání a nad jejich hlavami létali pterodaktylové, kteří občas vydali skřek připomínající rozbitou trubku.

„Myslíš, že nás něco sleduje?“ zašeptal Tiko.

Dino se snažil tvářit odvážně.

„Samozřejmě že ne.“

V tu chvíli se za nimi ozval hlasitý hlas:

„CHRUMPF!“

Oba vyskočili tak vysoko, že Tiko málem spadl do bláta.

Z křoví však nevyskočil žádný dravec. Byl to tlustý stegosaurus s větvičkou zaseknutou mezi zuby.

„Promiňte,“ zamumlal. „Kýchl jsem.“

Jmenoval se Bruno a byl neuvěřitelně upovídaný.

„Kam jdete? Co děláte? Máte něco k jídlu? Víte, že jsem dnes snědl sedmnáct kapradin?“

Dino si vyměnil pohled s Tikem.

„Hledáme jeho rodiče u Svítícího údolí.“

Bruno zbledl.

„Tam? Prý tam žije Stínový rex!“

Tiko se začal třást.

„Cože?!“

Bruno dramaticky ztišil hlas.

„Obrovský tyranosaurus. Říká se, že v noci mu oči září jako dva měsíce.“

Dino sice vypadal klidně, ale uvnitř ho svíral strach.

Ale zároveň i vzrušení.

Skutečný tyranosaurus?

Znělo to jako největší dobrodružství na světě.

„Jdu s vámi!“ prohlásil Bruno.

A tak pokračovali všichni tři.

Když dorazili do Zářícího údolí, všichni tam zůstali stát s otevřenými ústy. Kameny skutečně zářily modrým světlem. Stromy byly pokryty podivným mechem a jezero se lesklo jako tekuté hvězdy.

„Páni…“ vydechl Tiko.

V tu chvíli se však země zachvěla.

Dun.

DUN.

Z dálky se ozvalo mohutné zavrčení.

vrr dinosaurus

0:00 / 0:00

Bruno se schoval za nejtenčí strom v celé pralesní oblasti, i když zpoza něj vyčnívala polovina jeho těla.

„To je on! Stínový rex!“

Z mlhy se začala vynořovat obrovská silueta.

Dino cítil, jak mu srdce buší až v temeni hlavy.

Tvor se pomalu přibližoval. Každý jeho krok otřásal zemí.

A pak…

„Au!“

Obrovský tyranosaurus zakopl o kámen a sklouzl přímo do zářícího jezera.

Voda vystříkla na všechny strany.

Nastalo ticho.

Potom se z jezera vynořila obrovská hlava.

„Nesnáším kluzké kameny,“ zamumlal tyranosaurus.

Dino překvapeně zamrkal.

To měl být ten strašný Stínový rex?

Tyranosaurus si jich všiml a zahanbeně si odkašlal.

„Ehm… nic jste neviděli.“

Byl obrovský, ale vůbec nevypadal zlomyslně. Spíš… neohrabaně.

„Ty nás nechceš sníst?“ zeptal se Tiko.

Rex se tvářil uraženě.

„Prosím vás. Po večeři už nejím. Pak mě pálí v žaludku.“

Bruno nevěřícně otevřel pusu.

„Takže nejsi žádná příšera?“

„Samozřejmě že ne!“ odfrkl Rex. „Jmenuji se Rexor a jen tu hlídám údolí.“

„Proč?“ zeptal se Dino.

Rexor zvážněl.

„Protože pod jezerem se nacházejí vzácné krystaly, které osvětlují údolí. Někteří dinosauři je chtějí ukrást.“

A právě v tu chvíli se zpoza skal ozvalo šustění.

Tři velociraptoři!

Byli rychlí, prohnaní a nesli velké pytle.

„Rychle!“ sykl jeden z nich. „Vezměme si krystaly, než nás rex zahlédne!“

Jenže Rex si jich už dávno všiml.

„Ach ne,“ povzdechl si. „Zase ti tři.“

Velociraptoři se rozběhli k jezeru, ale Dino dostal nápad.

„Bruno! Postav se před ně!“

„CO?!“

„Tiko, připrav si ocas!“

Tiko se roztočil a svou palicí nešťastně zasáhl Bruna do brnění. Bruno se odrazil jako obrovská živá koule a odkutálel se přímo mezi velociraptory.

„AAAAAA! BRZDYYY!“

Tři zloději spadli do bláta.

Rexor hlasitě zařval a velociraptoři se rozprchli tak rychle, že za nimi zůstaly jen oblaka prachu.

Nastalo ticho.

A pak se Rexor rozesmál tak hlasitě, že se stromy zachvěly.

„To bylo úžasné!“

Bruno ležel s hlavou v kapradí.

„Myslím, že jsem viděl létající kokosové ořechy.“

„Kokosy tady nerostou,“ poznamenal Dino.

„Tak to tedy byly hvězdy.“

Krátce nato se objevili Tikiho rodiče, kteří ho konečně našli. Byli šťastní a neustále mu děkovali.

„A ty,“ řekl Rexor Dinovi, „máš odvahu. Ale ještě důležitější je, že jsi pomohl kamarádovi, i když jsi měl strach.“

Dino se usmál.

Poprvé pochopil, že odvaha neznamená nemít strach. Znamená udělat správnou věc i přesto, že se člověk bojí.

Když se vracel domů, obloha už byla plná hvězd. Dino se cítil unavený, špinavý a zároveň šťastný.

Maminka se na něj doma přísně podívala.

„Byl jsi ve Svítícím údolí?“

Dino ztichl.

„Možná trochu.“

Máma si povzdechla.

„Aspoň že jsi v pořádku.“

Dino se usmál a svalil se do měkkého hnízda z listí.

Ještě chvíli poslouchal noční zpěv pralesa a přemýšlel, jaká další tajemství asi skrývá svět dinosaurů.

A někde daleko v údolí právě Rexor znovu zakopl o ten samý kámen.

„AU!“

Poučení

Skutečná odvaha neznamená nebát se. Znamená pomáhat druhým a udělat správnou věc i tehdy, když máme strach. A někdy se ukáže, že to, co vypadá děsivě, nemusí být vůbec špatné.