Holčička a létající ostrov

Vysoko nad krajinou, kam nedoletěli ani ti největší ptáci a kde se mraky měnily v měkké stříbrné řeky, se skrýval podivný létající ostrov. Nebyl zaznamenán na žádné mapě a objevoval se jen jednou za mnoho let, když se noční obloha zbarvila do tmavě modré barvy a vítr začal vonět deštěm a horskými bylinami.

Nikdo přesně nevěděl, kdo ten ostrov stvořil. Staré příběhy vyprávěly, že kdysi dávno sloužil jako místo, kde se shromažďovaly všechny zapomenuté myšlenky, sny a velké vynálezy. Každá myšlenka, kterou lidé nestihli dotáhnout do konce, prý odletěla právě tam.

Jednoho večera seděla {{dívka}} u okna a pozorovala oblohu. Nebyla ospalá. Vítr jemně pohupoval záclonami a měsíc svítil neobvykle jasně. Najednou se mezi mraky objevila obrovská zářící silueta ostrova. Vypadal jako kus země plovoucí přímo ve vzduchu.

V tu chvíli se pod oknem ozvalo tiché šustění. Na parapetu přistál malý papírový ptáček složený ze zvláštního třpytivého papíru. V zobáčku nesl malý lísteček.

„Ostrov potřebuje pomoc. Přijď ještě před svítáním.“

{{dívka}} si nejprve myslela, že se jí to zdá. Když však otevřela okno, papírový pták se najednou zvětšil natolik, že se na něj dalo sednout. Jeho křídla se rozzářila jemným modrým světlem.

A tak se {{dívka}} vydala na cestu vysoko nad mraky.

Let trval dlouho. Pod nimi se míhaly řeky, lesy i horské vrcholy, až nakonec dorazili k ostrovu. Byl nádherný a zároveň podivný. Stromy měly průsvitné listy, které svítily jako lucerny, potoky tekly nahoru a kameny se pomalu vznášely ve vzduchu.

Ostrov ale nevypadal nijak vesele.

Mnohá světla zhasínala a obloha nad ostrovem byla šedá. Uprostřed stála obrovská křišťálová brána, která byla popraskaná.

U brány čekal podivný muž v dlouhém tmavém plášti. Z očí mu zářilo zelené světlo a v rukou držel tenkou stříbrnou hůlku.

„Tak přece někdo přišel,“ řekl pomalu.

{{dívka}} ustoupila o krok dozadu.

„Kdo jste?“

Muž se usmál, ale jeho úsměv působil chladně.

„Jsem správcem zapomenutých nápadů. Kdysi sem přicházeli vynálezci, malíři i cestovatelé. Dnes už lidé téměř nesnívají. Ostrov slábne.“

„A proč jste mě zavolali?“ zeptala se {{dívka}}.

„Protože existuje poslední šance. V srdci ostrova se skrývá Zahrada neobjevených věcí. Pokud se do rána nerozsvítí, ostrov zmizí navždy.“

Poté však mužův hlas utichl.

„Ale pozor. Ne každý na ostrově chce, aby se to podařilo.“

V tu chvíli se země mírně zachvěla a ze stínu obrovské skály vystoupila vysoká postava ve stříbrném oděvu. Měla pronikavý hlas a pohybovala se tak tiše, jako by ani nekráčela po zemi.

„Ten ostrov musí zmizet,“ řekla přísně. „Lidé si už nezaslouží nové nápady. Chtějí všechno rychle a bez přemýšlení.“

Byla to Strážkyně prázdnoty — bytost, která se živila zapomenutými myšlenkami. Čím méně lidé přemýšleli a tvořili, tím byla silnější.

„Nikdo nesmí vstoupit do zahrady,“ dodala a lusknutím prstů vyslala po obloze temné jiskry.

Cesta se začala měnit v kamenné bludiště.

{{dívka}} však pokračovala dál. Musela projít třemi zkouškami ostrova.

První zkouška se odehrála v Lesu ozvěn. Stromy tam opakovaly vše, co člověk řekl. Pokud někdo lhal nebo se chlubil, ozvěny zesílily natolik, že člověk ztratil orientaci.

{{dívka}} proto kráčela tiše a mluvila jen pravdu. Les ji nechal projít.

Druhá zkouška byla ještě podivnější. Na obrovské louce stály stovky nedokončených vynálezů — létající kola, hudební lampy nebo knihy, které samy vyprávěly příběhy. Každý předmět mohl dokončit pouze ten, kdo dokázal vymyslet nový způsob jeho využití.

{{dívka}} si všimla malého stroje, který nikdo nedokázal spustit. Měl stovky drobných koleček a prázdnou skleněnou kouli.

Dlouho přemýšlela, až nakonec do koule vložila obyčejné pírko, které našla po cestě. Stroj se rozzářil a začal vytvářet malé světelné mapy oblohy.

„Představivost,“ ozval se hlas ostrova. „To je ta energie, která nám chyběla.“

Třetí zkouška byla nejtěžší.

{{dívka}} přišla ke křišťálovému jezeru. Na hladině se zračily obrazy budoucnosti. Strážkyně prázdnoty se znovu objevila.

„Stačí odejít,“ řekla tiše. „Pokud ostrov zmizí, nic se nestane. Lidé budou žít dál.“

Na hladině jezera se objevily pohodlné a jednoduché světy, kde nikdo nemusel nic vymýšlet, tvořit ani zkoušet nové věci.

Na první pohled to vypadalo lákavě.

Ale {{dívka}} si uvědomila něco důležitého.

Bez nových nápadů by svět zůstal stále stejný. Nikdy by nevznikly nové hry, příběhy, hudba ani objevy. Lidé by přestali být zvědaví.

A právě zvědavost dělá svět zajímavým.

„Ne,“ řekla pevně. „Ostrov nesmí zmizet.“

V tu chvíli se jezero rozzářilo a z jeho středu se z světla vynořil obrovský strom. Jeho větve se rozprostřely po celém ostrově a všechny zhaslé lampy se znovu rozsvítily.

Strážkyně prázdnoty ustoupila do stínů a pomalu se rozplynula jako mlha.

Obloha nad ostrovem se vyjasnila a vítr přinesl zvláštní vůni deště a papíru.

Správce ostrova se usmál.

„Zachránila místo, kde vznikají nové myšlenky.“

Poté podal {{dievca_dat}} malou třpytivou krabičku.

Uvnitř nic nebylo.

„To je zárodek nápadu,“ vysvětlil. „Nikdy nevíš, co z toho jednou vznikne.“

Když se {{dívka}} ráno probudila ve své posteli, myslela si, že to byl jen sen.

Na stole u okna však ležela malá třpytivá krabička.

A když ji otevřela, na okamžik se v ní objevila malá zářící mapa létajícího ostrova.

Poučení

Představivost a zvídavost jsou velmi důležité. Nové nápady často vznikají právě tehdy, když přemýšlíme, zkoušíme nové věci a nebojíme se zapojit fantazii.