Malá žabka

Potok teče dolů podél pole, kolem kopce a lesem. V potoku je spousta věcí: vodní šnek a slimáci, malé rychlé rybičky, řasy a raci a pod kamenem, kde je voda chladná a hluboká, žila malá hnědá ještěrka.

Ještěrka byla neustále zaneprázdněná a vždy se o něco starala. Říkala rakům, kdy se mají svléknout z krunýře, ukazovala slimákům, kde najdou suché listy, a starala se o věci ostatních stejně jako o své vlastní.

Jednoho dne, když šla podél potoka, uviděla žubrienku, jak leží ve slunné mělčině, s čumákem téměř nad vodou.
„Ta žabka by neměla ležet na slunci,“ řekla si ještěrka. „Je tam příliš teplo. Půjdu jí to říct.“

Přikradla se k ní a zaslechla, jak si tiše šeptá:
„Ach, jak je to krásné! Jak krásné!“

„Co je na tom tak krásného?“ zeptala se zvědavě ještěrka.
„To jsou ty zpěvy!“ zvolala žabka. „Neslyšíš je?“

Když se ještěrka zaposlouchala, opravdu slyšela ptáky zpívat v lese a na poli.

„Ano, je to hezké,“ řekla. „Ale neměla bys tu ležet na slunci. Mohlo by ti to ublížit.“

Žabátko jen nespokojeně zavrtělo tělíčkem a pak se na ni podívala.
„Viděla jsi už někdy ptáky, jak se koupou v potoce?“ zeptala se.
„Vypadám aspoň trochu jako pták?“

„Jako pták!“ zasmála se ještěrka. „Ne, vůbec ne.“

„Proč ne?“ řekla žabka. „Mám sice ocas, ale…“

„Ptáci mají křídla, zobáky a peří,“ přerušila ji ještěrka.

„To je pravda,“ řekla žabka a smutně si povzdechla.

Jelikož ještěrka byla zvědavá, proč chce žabí mládě vypadat jako pták, zůstala s ním a povídali si. Tak vzniklo jejich přátelství.

Jednou se žabí mládě pokusilo vylézt na břeh, ale hned se mu udělalo špatně a ještěrka ho musela stáhnout zpátky.

Druhý den žabí mládě vzrušeně vykřiklo:
„Podívej se na mě! Rostou mi nohy!“

A skutečně — začaly jí růst malé nožičky. Ještěrka i žabka byly velmi překvapené, že si toho předtím nevšimly.

Později se objevily další malé výrůstky. Mysleli si, že to budou křídla, ale byly to další nohy.

„Teď je to všechno špatné,“ řekla žabí mládě. „Nevím, co ze mě bude.“

Ještěrka si vzpomněla na raka, který přišel o nohu, a tak doufala, že se to nějak vyřeší.

Jednoho dne si žabí mládě všimlo, že mu mizí ocas a že potřebuje více vzduchu. Často sedávala na kameni a cítila se lépe.

Nakonec přišel starý rak a řekl:
„Ty nejsi žabátko. Ty jsi žába!“

„Žába!“ zvolala ještěrka.

Žabátko — teď už žába — vyskočilo z vody radostí.
„Žába! To je to nejlepší!“

Rozloučila se:
„Děkuji ti, kamarádko. Nikdy na tebe nezapomenu.“

A odskákala k ostatním žabám do bažiny.

Ještěrka zůstala sama, ale byla šťastná, že jí pomohla.

Často večer poslouchala žabí kvákání a přemýšlela, jestli mezi nimi není i její kamarádka.

„Koneckonců,“ řekla si, „každý má svůj vlastní způsob, jak zpívat.“

Otázky pro děti

1. Kdo se stal kamarádem žabího mláděte?

• A) Šnek
• B) Ještěrka
• C) Ryba
• D) Rak
  Správná odpověď: B) Ještěrka

2. Co se postupně dělo s žabkou?

• A) Zmizela
• B) Začala mu růst křídla
• C) Rostly mu nohy a mizel mu ocas
• D) Proměnila se v rybu
  Správná odpověď: C) Rostly mu nohy a mizel mu ocas

3. Čím se nakonec ta žabka stala?

• A) Ptákům
• B) Žába
• C) Ještěrkou
• D) Rybkou
  Správná odpověď: B) Žába