Petr Pan a Země Nezemě

Někde za hvězdami, tam, kde noc nikdy není úplně temná a sny se ve větru vznášejí jako peříčka, existovalo kouzelné místo jménem Země Nikde. Byla to země plná zelených lesů, třpytivých jezer, skrytých jeskyní a pirátských lodí. Žily tam mořské víly, mluvící zvířata, ztracení chlapci a také chlapec, který nikdy nechtěl vyrůst.

Jmenoval se Peter Pan.

Peter bydlel v malém domku ukrytém vysoko mezi větvemi stromů. Vedle něj vždy poletovala malá víla Zvonilka, která zářila jako hvězdička a uměla létat rychleji než vítr.

Každé ráno Peter vyskočil z postele ještě dříve, než se slunce vynořilo zpoza kopců.

„Dnes nás čeká velké dobrodružství!“ zvolal veselým hlasem.

A dobrodružství opravdu nikdy nechybělo.

Jednoho večera seděl Peter na větvi vysokého stromu a díval se na oblohu. Hvězdy zářily jasněji než obvykle.

„Něco se děje,“ zašeptala Zvonilka a nervózně poletovala kolem něj.

V tu chvíli se z lesa ozval tichý pláč.

Peter okamžitě seskočil ze stromu.

„Pojďme se podívat!“

Spolu se Zvonilkou létali mezi stromy, až našli malého chlapce, jak sedí na kameni. Měl kudrnaté vlasy, ušpiněné tváře a v rukou držel plyšového medvídka.

„Ahoj,“ řekl Peter opatrně. „Kdo jsi?“

„Já jsem Oliver,“ vzlykl chlapec. „Ztratil jsem se.“

Peter si sedl vedle něj.

„Neboj se. V Zemi nikde se občas ztratí každý.“

Oliver si otřel oči. „Nechci se ztratit.“

Peter chvíli mlčel. Pak se usmál.

„Tak tě najdeme.“

Zvonek vesele zazvonil.

Peter zavolal své kamarády – Ztracené chlapce. Za chvíli přiběhli z lesa. Jeden měl na hlavě čepici z listí, druhý dřevěný meč a třetí nesl velký batoh plný jablek.

„Máme úkol!“ oznámil Peter. „Musíme Oliverovi pomoct najít cestu domů.“

„To bude výprava!“ radovali se chlapci.

A tak se vydali na cestu.

Prošli Šeptajícím lesem, kde stromy tiše vyprávěly staré příběhy. Prošli kolem jezera mořských víl, které zpívaly krásné písně. Dokonce se museli schovat i před kapitánem Hookem a jeho piráty.

Kapitán Hook stál na palubě své velké lodi a díval se dalekohledem.

„Peter Pan je někde poblíž!“ zabručel rozzlobeně.

Jeho piráti se třásli strachy, protože dobře věděli, že Peter je vždy o krok před nimi.

Peter se mezitím s kamarády schoval za velké skály.

Oliver se tiše zeptal:
„Proč je ten pirát tak zlý?“

Peter se zamyslel.

„Možná se bojí až příliš.“

„A čeho?“

„Že zůstane sám.“

Oliver tomu úplně nerozuměl, ale zapamatoval si to.

Když piráti odešli, skupina pokračovala dál. Cesta je zavedla až k Hoře hvězd. Na jejím vrcholu prý rostl Strom přání, který dokázal ukázat správnou cestu každému, kdo se ztratil.

Výstup byl dlouhý a náročný. Oliverovi se občas nechtělo jít.

„Já už nemůžu,“ povzdechl si.

Peter se na něj usmál.

„Víš, co děláme v Zemi Nikde, když je něco těžké?“

Oliver zavrtěl hlavou.

„Pomáháme si navzájem.“

Ztracení chlapci okamžitě podali Oliverovi ruku a společně pokračovali dál.

Když konečně dorazili na vrchol hory, vítr jemně šuměl mezi listy velkého stříbrného stromu. Jeho větve zářily jako měsíc.

„To je Strom přání,“ zašeptala Zvonilka.

Když Oliver usnul u ohně a Ztracení chlapci už tiše odpočívali, Peter seděl sám na větvi stromu a pozoroval hvězdy.

Oliver, ještě napůl spící, se tiše zeptal:
„Petře… proč vlastně nechceš dospět?“

Peter chvíli mlčel.

Zvonilka pomalu poletovala kolem něj a v lese bylo úplné ticho.

„Když jsou lidé malí,“ začal Peter tiše, „dokážou se smát i maličkostem. Věří v kouzla. Dokážou si hrát celé hodiny a je jim jedno, co si myslí ostatní.“

Oliver mu pozorně naslouchal.

„Ale spousta dospělých na to zapomíná,“ pokračoval Peter. „Pořád někam spěchají. Jsou unavení. Někdy přestanou mluvit, přestanou se smát… a zapomenou snít.“

Oliver se zamyslel.
„A ty se bojíš, že bys byl taky takový?“

Peter pomalu přikývl.

„Možná ano.“

Chvíli bylo ticho.

Potom Oliver řekl:
„Můj táta je dospělý… ale pořád si se mnou hraje. A maminka mi každý večer čte pohádky.“

Peter překvapeně zvedl oči.

„Vážně?“

„Ano,“ usmál se Oliver. „Možná ne všichni dospělí na to zapomenou.“

Peter si poprvé po velmi dlouhé době uvědomil, že dospět možná není až tak strašné.

Oliver se přiblížil.

„Co mám dělat?“

Peter odpověděl:
„Musíš říct pravdu o tom, co si přeješ nejvíc.“

Oliver zavřel oči.

„Chci být doma s maminkou a tatínkem. A už se nechci bát.“

V tu chvíli se listy stromu rozzářily ještě intenzivněji. Z větví se zvedl zlatý prach, který se vířil kolem Olivera.

A daleko na obloze se objevilo světlo.

„To je cesta!“ zvolal Peter.

Oliver se usmál poprvé od chvíle, kdy se ztratil.

Ale Peter najednou zvážněl.

Oliver si toho všiml.

„Co se děje?“

Peter se podíval na hvězdy.

„Ty se vrátíš domů. A já tady zůstanu.“

„Vždyť tady přece bydlíš.“

Peter přikývl, ale tentokrát se neusmíval.

Oliver chvíli přemýšlel.

„A nejsi někdy smutný?“

Peter dlouho nic neřekl.

Nakonec tiše odpověděl:
„Někdy trochu ano.“

Zvonilka si sedla Petrovi na rameno.

Oliver k němu přistoupil blíž.

„Víš… možná dobrodružství nejsou jen o létání a pirátech.“

„Ne?“

„Možná jsou i o tom, mít někoho rád.“

Peter mlčel.

Nikdy o tom takto nepřemýšlel.

V tu chvíli se pod horou ozval hlas.

„Olivere!“

Chlapec se otočil.

Dole stáli jeho rodiče. Hledali ho po celé Zemi bez země.

Oliver se rozběhl dolů z kopce a pevně je objal.

Peter je pozoroval shora.

A poprvé po velmi dlouhé době pocítil něco zvláštního. Ne smutek. Spíš teplo u srdce.

Oliver se ještě jednou otočil a zamával.

„Děkuji, Petere Pane!“

Peter se konečně usmál.

„Kdykoli.“

Zvonek zazvonil a Peter vyletěl vysoko nad mraky. Letěl nad lesy, jezery i pirátskými loděmi. Hvězdy mu svítily na cestu.

A i když Peter Pan stále nechtěl dospět, začal chápat, že největší kouzlo na světě není létání.

Ale přátelství, rodina a lidé, kteří nám stojí po boku, i když se cítíme ztraceni.

---

Poučení

Skutečné štěstí nepřinášejí jen dobrodružství, ale především lidé, které máme rádi a kteří nám pomáhají cítit se jako doma.

---