Proč je maminka ta nejlepší na světě?

0:00 0:00

⏱️ Přibližná doba čtení: 9 minut

Venku se pomalu stmívalo. Ulice byly tiché, v oknech se rozsvítila malá žlutá světla a v Emčině pokoji se pod peřinou stále schovávala hromada rozházených hraček. Sedmiletá Emka ležela na posteli a nespokojeně se mračila.

„Emko, nezapomeň si sbalit věci do školy,“ ozvalo se z kuchyně.

„Už zase?“ zamručela Emka a obrátila oči v sloup. „Pořád mi něco nařizuješ.“

Za chvíli následovala další věta.

„A běž si umýt zuby.“

„Vždyť jsem je měla včera!“ odsekla Emka.

Máma jen povzdechla a usmála se tím svým unaveným, ale stále laskavým úsměvem.

„Jednou pochopíš, proč ti to všechno říkám.“

Emka si založila ruce.
„Dospělí pořád říkají: jednou to pochopíš.“

Tu noc usínala trochu naštvaná. Měla pocit, že máma pořád něco chce. Aby uklidila. Aby si oblékla bundu. Aby šla spát. Aby snědla zeleninu. Aby byla opatrná.

„Kdybych byla dospělá,“ zamumlala si pro sebe, „nikdo by mi nic nepřikazoval.“

Druhý den ráno ji probudila vůně palačinek. Když přišla do kuchyně, maminka už dávno nespala. Na stole bylo připravené kakao, svačina do školy a vedle dřezu se hromadila hora nádobí.

Filip seděl na židli jen v jedné ponožce a fňukal:
„Nemůžu najít tu druhou.“

Máma mezitím míchala těsto, hledala ponožku, podepisovala papír do školy a ještě stihla říct:
„Emko, nezapomeň si dnes vzít pláštěnku, odpoledne má pršet.“

Emka se zamračila.
„Jak to, že pořád na všechno myslíš?“

Máma se jen zasmála.
„Maminky mají asi v hlavě nějaký tajný seznam.“

Po škole se Emka potulovala po malé uličce za náměstím a najednou si všimla obchůdku, který tam předtím nikdy neviděla. Nad dveřmi visela dřevěná cedule:

„Věci, které pomáhají vidět srdcem.“

Emka zvědavě vešla dovnitř. V obchůdku vonělo po knihách, dešti a trochu i po skořici. Za pultem seděla stará paní s dlouhým šedým copem.

„To musíš být Emka,“ řekla klidně.

Emka překvapeně zamrkala.
„Odkud mě znáte?“

Paní se usmála, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě.
„Někdy se děti objeví právě v okamžiku, kdy něco potřebují.“

Potom vytáhla zpod pultu malé zlaté brýle.

„Tyhle jsou zvláštní. Když si je nasadíš, uvidíš věci, kterých sis dosud nevšimla.“

Emka si myslela, že je to jen hra, ale brýle si přesto vzala.

Doma si je hned nasadila.

Zpočátku se nic nestalo.

Máma zrovna krájela zeleninu na večeři a přitom poslouchala Filipa, který jí nadšeně vyprávěl o papírové raketě.

A pak se to objevilo.

Nad maminkou se rozzářila malá, jemná slova:

„Dělám to proto, aby byly moje děti zdravé.“

Emka překvapeně ucouvla.

Když šla maminka zavřít okno v Emčině pokoji, objevila se další věta:

„Nechci, aby se v noci nachladila.“

Když skládala čisté prádlo:

„Chci, aby měli všechno připravené.“

Když večer kontrolovala domácí úkoly:

„Pomáhám mu učit se nové věci.“

Emka postupně přestávala mluvit.

Nikdy si nevšimla, kolik věcí máma během dne stihne. A ještě méně si uvědomovala, že téměř všechno dělá kvůli nim.

Večer se však stalo něco nepříjemného.

Emka se chtěla ještě dívat na pohádku.

„Už je pozdě,“ řekla maminka jemně. „Zítra vstáváš brzy.“

Emka rozzlobeně praštila ovladačem.
„Ty mi pořád všechno kazíš!“

V místnosti nastalo ticho.

Máma nic neřekla. Jen tiše popřála dobrou noc a odešla.

Emka si pomalu nasadila brýle.

A v tu chvíli ji píchlo u srdce.

V maminčině očích se objevila malá smutná jiskřička.

„I maminky bolí ošklivá slova.“

Emke najednou velmi litovala toho, co řekla.

V noci se jí zdál zvláštní sen.

V domě bylo úplné ticho.

Nebylo slyšet cinkání nádobí ani mámin hlas. Na stole nebyla snídaně, nikdo nehledal Filipovy ponožky, nikdo nepřipomínal zuby ani bundu.

Emka se nejprve zaradovala.

„Skvělé. Nikdo mi nic nenařizuje.“

Jenže za chvíli se to všechno začalo kazit.

Filip plakal, protože měl hlad. Emka zapomněla domácí úkol. V pokoji panoval chaos a nikdo nevěděl, kde co je. Když Emka uklouzla na schodech, nikdo ji neobjal ani jí nepofoukl odřené koleno.

Dům najednou nepůsobil útulně.

Byl prázdný.

Studený.

A smutný.

„Mami?“ zašeptala Emka.

Ale nikdo neodpověděl.

Když se ráno probudila, první, co ucítila, byla vůně kakaa. Máma stála v kuchyni v měkkém svetru a unaveně míchala čaj.

Emka k ní přiběhla a pevně ji objala.

„Promiň.“

Máma překvapeně zvedla obočí.
„Za co?“

Emke se chvěl hlas.
„Za to, že jsem někdy zlá. Nevšímala jsem si, kolik věcí pro mě děláš.“

Maminka ji pohladila po vlasech.

„Víš, ani maminky nejsou dokonalé. Někdy jsou unavené, někdy udělají chybu.“.

„Ale ty děláš strašně moc věcí… a já si toho vůbec nevšimla.“

Máma se usmála.
„Víš, proč to dělám?“

Emka přikývla.
„Protože mě miluješ.“

Máma se usmála.

Jedna věc je vždy pravda: „Že maminky milují své děti víc než cokoli jiného na světě.“

Od té doby se Emka snažila více pomáhat. Někdy ještě reptala, někdy se jí nechtělo uklízet a občas se pořád rozčilovala.

Vždy si však vzpomněla na ty malé zářící věty nad maminkou.

A začala chápat, že za každým:
„Obleč si bundu.“
„Jdi spát.“
„Dej si zeleninu.“
nebo:
„Dávej pozor.“

v tom vlastně bylo jednoduché:

„Mám tě rád.“

Poučení

Maminky často dělají spoustu věcí, které děti nevidí a považují je za samozřejmé. I pravidla, zákazy či napomínání vycházejí z lásky a péče. Když si vážíme své maminky a chováme se k ní hezky, dáváme jí najevo, že si uvědomujeme vše dobré, co pro nás každý den dělá.

Rodiče nám někdy něco zakazují nebo nás napomínají, aby nás chránili a pomohli nám vyrůst v dobré a šťastné lidi. I maminky se někdy unaví nebo jsou smutné. Milá slova, pomoc a objetí je dokážou velmi potěšit.