Tuleník Niko a tučňák Tiko

Pohádka Tuleník Niko a tučňák Tiko – Velké dobrodružství přátelství

Daleko na severu, kde je moře pokryté ledem a na obloze tančí nádherná zelená a fialová polární záře, žil malý tučňák jménem Tiko. Tiko měl černý hřbet, sněhově bílé bříško a byl neuvěřitelně zvědavý. Nejraději měl dvě věci: klouzat se po ledě a poznávat nové kamarády.

Jednoho slunečného dne, kdy svítilo nízko nad obzorem polární slunce, uviděl Tiko na břehu malého tuleník jménem Niko. Niko ležel sám a vypadal velmi smutně.

„Ahoj! Proč se tak mračíš?“ zavolal Tiko a obratně se k němu přisunul.

„Všechna tulení mláďata si hrají sama a já nemám žádného kamaráda,“ řekl Niko tiše.

„Tak to jsme na tom stejně! Já jsem tu taky sám,“ usmál se Tiko. „Chceš si se mnou hrát?“

Niko nadšeně přikývl hlavou. Tiko po něm hodil sněhovou kouli a za chvíli se už oba smáli, běhali po ledě, dělali salta a klouzali se z malých ledových kopců. Celý den si tak hráli, až jim bylo teplo i v ledové krajině.

Od toho dne se z Tika a Nika stali nejlepší přátelé. Každý den spolu objevovali nová místa. Jednou našli velkou rybu, kterou chtěli sníst.

„Rozdělíme si to napůl?“ zeptal se Tiko. „Ano! Ty si vezmeš hlavu a já ocas,“ zasmál se Niko. Byla to ta nejchutnější ryba, jakou kdy jedli.

Další dny byly ještě krásnější. Potkali velkého bílého medvěda Bruna, který jim vyprávěl příběhy o hvězdách. Poté navštívili starého mrož s dlouhými tesáky, který jim ukázal, kde se dají najít ty nejsladší mušle. A veselá bílá racka Linda je učila dělat salto ve vzduchu.

Jednoho dne se však Tiko a Niko rozhodli vydat se na velkou výpravu – chtěli vidět polární záři zblízka. „Půjdeme spolu?“ zeptal se Tiko. „Samozřejmě! S kamarádem se ničeho nebojím,“ odpověděl Niko.

Cesta byla dlouhá a krásná. Projížděli kolem ledových jeskyní, viděli tuleně, kteří se opalovali na slunci, a poslouchali vzdálené zpěvy velryb. Později se však obloha zatáhla a začalo foukat.

Najednou se vynořila z hluboké temné vody obrovská kosatka jménem Hugo. Byla velmi velká, měla ostré zuby a v očích jí svítil hlad.

„No tak to je… dva malí tučňáci a tuleni! Dneska mám štěstí!“ zavrčela kosatka a prudce se vrhla k ledové kře.

Tiko a Niko se velmi vyděsili. Začali utíkat. Kosatka je pronásledovala, rozbíjela ledové kry a stříkala velké vlny. Bylo to velmi děsivé.

„Rychle na led!“ křičel Tiko. „A až budeš unavený, skoč za mnou do vody!“ volal Niko.

Po celou cestu si navzájem pomáhali. Když byl Tiko unavený ze skákání, Niko ho tlačil ve vodě. Když byl Niko unavený z plavání, Tiko ho povzbuzoval a ukazoval mu cestu mezi ledovými krami. Nakonec se jim podařilo schovat se v úzké ledové štěrbině, kam se velká kosatka nemohla dostat.

Tam se k sobě přitulili, třásli se strachem a čekali. Po chvíli kosatka Hugo pochopila, že je nedostane, a odplula hledat snadnější kořist.

Když vyšlo slunce a bylo už bezpečné, Tiko a Niko se pomalu vydali domů. Byli velmi unavení, promočení a vyděšení, ale měli jeden druhého.

Jakmile je maminky uviděly, hned je objaly. „Kde jste byli? Tak jsme se o vás báli!“ „Byli jsme na velké výpravě,“ řekl Tiko. „A málem nás sežrala kosatka… ale měli jsme jeden druhého.“

Niko přikývl: „Když se o všechno dělíš – o radost i o strach – dá se zvládnout všechno.“

Od toho dne Tiko a Niko věděli, že největší poklad nejsou to lesklé kamínky ani velké ryby, ale dobrý kamarád, s nímž se můžeš o všechno podělit.

A tak žili šťastně, hráli si, sdíleli spolu a pomáhali si navzájem ještě velmi dlouho.

Konec.

Poučení

Co se Tiko a Niko naučili? Umět se s někým podělit je velmi důležité. Když máš kamaráda, všechno je hezčí a v těžkých chvílích nejsi sám.

Doporučujeme další příběh tuleně Nika a tučňáka Tika: Ostrov zpívajících ledovců

Omalovánka

Tuleník Niko a tučňák Tiko

Stáhněte si krásnou omalovánku k pohádce pro děti.

Otevřít omalovánku