Tajemství města ponožek

V jednom zcela obyčejném městě žil chlapec jménem Oliver. Bylo mu šest let, měl rozcuchané vlasy a jednu velmi zvláštní schopnost – vždy ztratil jen jednu ponožku. Nikdy obě. Vždy jen jednu.

„Mami! Zase mi zmizela ponožka!“ křičel téměř každé ráno.

„To už je sedmý tento měsíc,“ zasmála se máma.

Oliver měl podezření na pračku. Ta totiž při odstřeďování vydávala zvuky jako:
„Bžžž… glogloglo… chramst!“

A Oliver byl přesvědčen, že ponožky v pračce prostě JSOU.

Jednoho večera se rozhodl, že tu záhadu vyřeší.

Když rodiče usnuli, vzal si baterku, tři sušenky a svou poslední nepárovou ponožku. Posadil se před pračku a čekal.

Minuta.

Druhá minuta.

Třetí minuta.

A pak…

„PŠŠŠŠT!“

Ve spodní části pračky se otevřely malé tajné dvířka.

Oliver vykulil oči.

Z dvířek vykukla malinká paní v modré čepičce. Byla vysoká asi jako termoska.

„Ty nás vidíš?!“ vyjekla.

„Vy mi kradete ponožky?!“ vykřikl Oliver.

„My nekrademe!“ ohradila se paní. „My je zachraňujeme.“

„Před čím?“

„Proti nudě.“

Oliver tomu vůbec nerozuměl, ale zvědavost byla silnější než strach.

Paní se představila:
„Jsem paní Fofrníková, starostka Ponožkového města.“

„Ponožkového… čeho?“

„Pojď, ukážu ti to.“

A než stačil říct „kde mám pantofle“, vtáhl ho tajný tunel pod pračku.

Tunel byl měkký jako koberec a voněl po aviváži.

Na konci se objevilo obrovské podzemní město.

Domy byly z pantoflí.
Lampy ze starých žárovek.
Mosty z opasků.
A všude visely ponožky všech barev.

Pruhované.
Tečkované.
S dinosaury.
I jedna s nápisem:
„Nejlepší děda na světě.“

„To je neuvěřitelné,“ zašeptal Oliver.

„Vítej v Ponožkově,“ řekla paní Fofrníková hrdě.

Po ulicích jezdily malé koloběžky poháněné ventilátory. Děti se klouzaly po obrovských kravatách a na náměstí hrála kapela na hrncích.

Najednou se rozezněl poplach.

„TÚÚÚÚT! TÚÚÚÚT!“

Všichni se dali na útěk.

„Co se děje?“ zeptal se Oliver.

Paní Fofrníková zbledla.

„Zmizela Královská ponožka.“

Oliver tomu nerozuměl.

„A to je problém?“

„Obrovský! Bez něj se zastaví velký sušicí motor!“

„A co pak?“

„No… všechny ponožky zůstanou navždy vlhké.“

Město ztichlo.

Jedna mokrá ponožka ještě není žádná tragédie.

Ale TISÍCE mokrých ponožek?

To už byl problém katastrofálních rozměrů.

„Pomůžu vám,“ řekl Oliver.

„Ty?“ zeptal se jeden pán v pyžamu. „Vždyť jsi ještě dítě.“

Oliver se zamračil.

„I děti umí pomáhat.“

Paní Fofrníková se usmála.
„Správná odpověď.“

Dostali mapu města a vyrazili.

První stopa je zavedla do Šuplíkového lesa.

Byl to les vytvořený ze starých zásuvek. Některé byly otevřené, jiné zavřené a z každé vyčnívaly podivné věci.

Jedna vidlička.
Knoflík.
Pět pastelek.
A dokonce i sendvič, který tam ležel asi už od minulých Vánoc.

„Fuj,“ řekl Oliver.

„To nic,“ přikývla paní Fofrníková. „Minule jsme našli ještě horší.“

„Co?“

„Brokolici.“

Oliver se zasmál tak hlasitě, že vyplašil prachového pavouka.

Najednou uslyšeli tiché vzlykání.

Za velkou zásuvkou seděl malý chlapec v pyžamu.

„Proč pláčeš?“ zeptal se Oliver.

„Ztratil jsem cestu domů,“ vzlykl chlapec.

Jmenoval se Hugo a do Ponožkova spadl přes pohovku.

Oliver si vzpomněl, jak se i on občas bojí ve tmě.

„Neboj se,“ řekl. „Pomůžeme ti.“

Paní Fofrníková zašeptala:
„Ale my hledáme Královskou ponožku.“

Oliver se zamyslel.

Potom řekl:
„Stejně mu pomůžeme. Je smutný.“

A tak Hugovi pomohli najít cestu.

Chlapec se zaradoval a ukázal jim něco zvláštního.

„Tuhle ponožku jsem našel u Ventilátorové jeskyně.“

To byla královská ponožka!

„Hurááá!“ vykřikla paní Fofrníková.

Ale v tu chvíli…

„VRRRRRR!“

Roztočil se obrovský ventilátor.

Silný vítr je začal vtahovat.

Oliver se chytil lampy.
Paní Fofrníková se klaní.
A Hugo křičel:
„Nechci být palačinka!“

Královská ponožka odletěla přímo do středu ventilátoru.

„Musíme ji chytit!“ zvolal Oliver.

„To je nebezpečné!“ vykřikla paní Fofrníková.

Oliver však uviděl starý opasek visící ze zdi.

Uvázal si ho kolem pasu.

„Držte mě!“

Rozběhl se, skočil a…

CHMAT!

Chytil ponožku těsně před lopatkami ventilátoru.

„Má to!“ vykřikl Hugo.

Oliver však visel ve vzduchu jako mokrá šunka na provázku.

„Táhněte!“ křičel.

Paní Fofrníková i Hugo se snažili ze všech sil.

Centimetr po centimetru.

Až nakonec…

BUM!

Všichni tři spadli na hromadu měkkých svetrů.

„Au,“ řekl Oliver.

„To byl můj nos,“ řekla paní Fofrníková.

„Promiňte.“

Královská ponožka byla zachráněna.

Když ji vrátili do Velkého sušícího motoru, celé město se rozzářilo.

Ventilátory se roztočily.
Rozsvítila se světla.
A z reproduktorů se ozvala veselá hudba.

Starosta vyhlásil velkou oslavu.

Oliver dostal medaili za statečnost a doživotní zákaz žehlení ponožek.

„To je ta nejlepší odměna na světě,“ řekl Oliver.

Na oslavě jedli pudinkové koblihy a tančili „ponožkový tanec“, který vypadal jako rozzlobené poskakování kachen.

I Hugo se smál.

Pozdě v noci paní Fofrníková odvedla Olivera zpátky k pračce.

„Děkujeme ti,“ řekla.

„Přijdu se na vás ještě podívat?“

„Možná,“ usmála se tajemně. „Jestli zase ztratíš ponožku.“

Oliver se vrátil do svého pokoje.

Ráno se probudil ve své posteli.

„Tak to byl asi sen,“ zamumlal.

Potom však otevřel zásuvku.

A tam ležela jeho ztracená ponožka.

Vedle ní ležela malinká medaile.

A ten papírek:

„Děkujeme, hrdino z Ponožkova.“

Oliver se usmál.

Od té doby už nikdy nebyl naštvaný, když se ztratila jedna ponožka.

Kdo ví…

Možná ji právě někdo velmi potřeboval.

---

Poučení

Pomáhat druhým se vyplatí, i když spěcháme za svým vlastním cílem. Odvaha neznamená nemít strach, ale pomoci i přes něj.

---