Tučňák Lilo a putující sněhový ostrov

Na samém okraji bílého světa, kde sníh nebyl jen studený, ale i tichý jako přikrývka na dobrou noc, žil malý tučňák Lilo, který měl ve zvyku vstávat dříve než ostatní, aby si mohl v klidu prohlédnout moře. Každé ráno se postavil na okraj ledové plochy a sledoval, jak se hladina pomalu vlní, jako by si moře právě po dlouhé noci protíralo oči.

Jednoho takového rána si Lilo všiml něčeho zvláštního. Led pod jeho nohama byl o něco tenčí a jemně se kolébal, jako by se chtěl pohybovat vlastním směrem. Lilo udělal pár opatrných kroků, ale když se otočil zpět, zjistil, že břeh je o kousek dál než předtím.

„To je divné,“ zašeptal si a pokusil se poskočit blíž k pevnině. Jenže jeho skok způsobil, že se led ještě více rozhoupal, a Lilo musel rychle rozkročit, aby nespadl do vody, která se leskla jako temné zrcadlo.

S každým dalším pohybem se ostrůvek pomalu vzdaloval. Lilo pocítil zvláštní mravenčení v bříšku, které nebylo ani hladem, ani zimou. Zkusil skočit znovu, tentokrát silněji, ale led pod ním se rozkolísal tak moc, že uklouzl a skončil na břiše.

„Takhle to nepůjde,“ zamumlal si pro sebe a chvíli jen ležel, dokud se led opět neuklidnil. Když vstal, rozhodl se kráčet opatrněji, ale i tak cítil, že se ostrov pohybuje svým vlastním tempem.

Mezitím se obloha začala jemně zbarvovat do modra a vítr přinesl tiché šumění moře. Lilo se posadil a rozhlédl se kolem. V dálce zahlédl tmavý obrys, který se pomalu přibližoval.

Byl to velký mrož, který se pohodlně vezl na kousku ledu a občas vydechl, jako by mu patřil celý svět. Když se přiblížil, otevřel jedno oko a podíval se na Lila.

„Kam se tak spěcháš?“ zamumlal mrož hlubokým hlasem.

„Musím se vrátit,“ odpověděl Lilo a ukázal na vzdálený břeh. „Můj ostrov odplul.“

Mrož se pomalu usmál, což vypadalo, jako by se mu pohnul celý obličej. „Ostrov nikam neutíká. Jen se pohybuje,“ řekl klidně.

Lilo tomu nerozuměl. „Ale já se musím hned vrátit!“

„“Hned‘ je slovo, které moře moc nezná,“ odpověděl mrož a zavřel oči, jako by tím rozhovor skončil.

Lilo si povzdechl, ale rozhodl se, že to zkusí ještě jednou. Rozběhl se, odrazil se a… zase uklouzl. Tentokrát dopadl tak neohrabaně, že se hned nemohl postavit a chvíli se jen smál sám sobě.

Když se konečně postavil, uvědomil si, že každé jeho ukvapené rozhodnutí způsobuje jen větší problém. Posadil se tedy a rozhodl se chvíli nic nedělat.

Zatímco tam tak seděl, uslyšel nad sebou křik. Nad ním proletěla hejna ptáků a jeden z nich se snesl níž. „Hej, prcku, kam máš namířeno?“ zakřičel.

„Nevím,“ přiznal Lilo upřímně.

Pták se zasmál. „To je v pořádku. Někdy stačí vědět, kde jsi.“

Lilo se zamyslel nad jeho slovy. Podíval se na moře, které se jemně vlní, a na oblohu, která se pomalu mění.

Rozhodl se zkusit něco jiného. Místo skákání se pevně postavil, roztáhl křídla a nechal ostrov, aby se pohyboval pod ním. Zjistil, že když stojí klidně, led se houpá méně.

Čas ubíhal pomalu a Lilo si začal všímat věcí, kterých si předtím nevšiml — malých prasklin v ledu, které se leskly na slunci, jemných bublinek ve vodě a tichých zvuků, které vydával vítr.

Po chvíli si všiml, že se ostrov pomalu otáčí a přibližuje se k jinému kusu ledu. Nebyl to ten samý břeh, ale vypadal pevně.

Lilo se připravil, ale tentokrát hned neskočil. Počkal, až se oba kusy ledu dostanou dostatečně blízko. Teprve pak udělal jeden malý, opatrný krok.

Podařilo se mu to projít, aniž by uklouzl.

Když se ohlédl zpět, uvědomil si, že se dostal dál ne tím, že spěchal, ale tím, že počkal na správný okamžik.

Nakonec se dostal k břehu, který sice nebyl ten samý, ze kterého vyrazil, ale byl stejně bezpečný a klidný. Lilo se usmál a posadil se na sníh.

Moře za ním se stále vlní, ale už mu to nevadilo. Věděl, že někdy stačí být trpělivý a nechat věci plynout tak, jak mají.

Poučení

Ne všechno se dá vyřešit rychle a hned, i když to na první pohled tak vypadá. Klid a trpělivost často pomohou víc než ukvapená rozhodnutí.

Omalovánka

Tučňák Lilo a putující sněhový ostrov

Vytiskněte dětem krásnou omalovánku k pohádce.

Otevřít omalovánku