Stelka a zakřičený obláček

Na okraji malé vesničky, kde se ráno po trávě valily husté pruhy mlhy a večer voněly zahrady mátou a teplým chlebem, stál žlutý domeček s modrými okenicemi. V tom domě bydlela sedmiletá Stelka se svými rodiči a mladším bratrem Filipem. Stelka měla kudrnaté vlasy, hlasité kroky a ještě hlasitější přání. Když něco chtěla, chtěla to hned. A když to nedostala, celý dům se otřásal jejím pláčem tak, že se v kuchyni chvěly lžičky v hrnečcích.

„Chci ty červené bonbóny!“ křičela jednoho odpoledne v obchodě tak hlasitě, až prodavačce sklouzly brýle z nosu. Maminka se ji snažila uklidnit a vysvětlovala jí, že doma už mají sladkostí dost, ale Stelka se vrhla na zem mezi pytle brambor a naříkala, jako by jí někdo zakázal dýchat. Filip mezitím tiše držel otce za ruku a stydlivě se díval na podlahu. Otec jen unaveně povzdechl a bonbóny zaplatil, aby se v obchodě konečně uklidnilo.

Tak to bylo skoro každý den. Jednou chtěla do vlasů obrovskou stuhu, jindy další panenku nebo tři kopečky zmrzliny místo jednoho. Když rodiče řekli „ne“, Stelka začala křičet, plakat a dupat. Byla přesvědčená, že ten, kdo křičí nejhlasitěji, vždycky vyhraje. A proto křičela často.

Jednoho večera, když se obloha zbarvila do tmavě modra a vítr rozhoupal větve staré hrušky u domu, seděla rodina u večeře. Maminka připravila bramboráky a ještě horké je pokládala na stůl. Filip se těšil, protože celý den pomáhal tátovi na zahradě a měl hlad jako malé medvídě po zimě. Stelka si však všimla, že Filip dostal o něco větší bramborák.

„To není fér!“ vykřikla tak prudce, že se jí sklenice poskočila po stole. „Chci větší! Větší! Hned!“

Maminka jí klidně vysvětlovala, že Filip celý den pracoval a měl velký hlad, ale Stelka se nedala zastavit. Dupala nohama, mávala rukama a plakala tak hlasitě, až se na parapetu roztřásla malá keramická kočka. V tu chvíli se venku ozval podivný zvuk. Něco mezi hromovým duněním a kýcháním obrovského obra.

Otec otevřel okno a všichni překvapeně vystrčili hlavy ven. Nad střechou domu se vznášel malý šedý obláček. Nebyl větší než ovce, ale vypadal velmi nafouklý. Chvíli se jen pohupoval ve větru a pak tenkým pisklavým hlasem zopakoval: „Větší! Větší! Hned!“

Filip se rozesmál tak prudce, že mu kousek placky spadl zpátky na talíř. Máma s tátou se na sebe nechápavě podívali a Stelka se uraženě zamračila.

„To jsem neřekla až tak ošklivě,“ zamumlala.

Obláček se zatočil ve vzduchu a zapískal ještě hlasitěji: „To je ale ošklivé! To je ale ošklivé!“

Od toho večera se nad jejich domem vznášel podivný obláček, jako by tam byl přilepený. A co bylo nejhorší, opakoval každý Stelkin výkřik ještě hlasitěji než ona sama. Když ráno křičela, že nechce vstávat, obláček burácel nad vesnicí: „Nechci vstávat!“ Když se zlobila, že si nemůže vzít bratrovy pastelky, obláček to zopakoval tak silně, až sousedovi spadla jablka ze stromu na plot.

Zpočátku si Stelka myslela, že je to zábavné. Dokonce se snažila křičet ještě hlasitěji, aby slyšela, jak obláček všechno zopakuje. Vesnické slepice však přestaly snášet vejce, sousedův pes začal výt pokaždé, když obláček zakřičel, a stará paní Mrkvová si musela během odpoledního spánku dávat na hlavu polštář.

Jednoho dne se maminka pokoušela upéct makový koláč. Kuchyní se linula sladká vůně vanilky a teplého těsta, když Stelka zahlédla, že maminka namazala poslední lžíci marmelády Filipovi na chleba. V tu chvíli se zhluboka nadechla a spustila takový křik, že obláček vzrušení se zvětšil téměř na dvojnásobek.

„Já taky chci marmeládu! Celý pohár jen pro sebe!“ křičela.

„Celý pohár! Celý pohár!“ zahřměl obláček.

V tu chvíli se celý komín zachvěl. Z oblaku se vyřítil prudký vítr a z police spadla sklenice s moukou. Bílá mouka se rozprášila po celé kuchyni, po stole, po židlích i po otcových vlasech, takže vypadal jako starý dědeček ze zasněžené krajiny. Filip se nejprve rozesmál, ale když uviděl matčin unavený výraz, ztichl.

Maminka se pomalu posadila na židli a otřela si čelo. Stelka si poprvé všimla, jak unavené oči maminka měla. Táta po práci ještě opravoval plot, máma uklízela, vařila a starala se o domácnost, a teď museli oba znovu uklízet kuchyň kvůli jejímu křiku.

Stelka však stále ještě úplně všemu nerozuměla. Když se její rodiče večer bavili o tom, že už nemají sílu každý den poslouchat ten křik, uraženě založila ruce a zamumlala si pod nos, že ji nikdo nemá rád. Obláček to zopakoval tak smutným hlasem, že se na chvíli ztišil dokonce i vítr.

Další den se ve vesnici konal malý jarmark. Na náměstí hrála harmonika, ve vzduchu voněly pražené ořechy a děti pobíhaly mezi stánky s barevnými balónky. Stelka si moc přála velkého plyšového medvěda v modrém klobouku. Rodiče jí však řekli, že dnes stačí peníze jen na malou sladkost a limonádu pro obě děti.

Stelka se okamžitě nadechla, aby začala křičet. Jenže obláček byl připravený dřív než ona.

„Chci medvěda! Hned!“ zařval tak, že to zaznělo po celém náměstí.

Lidé se ohlédli. Jeden pán se tak vyděsil, že si sedl do koše s kapustou. Prodejce balónků v šoku pustil šňůrky a deset balónků odletělo přímo do nebe. Dokonce i harmonikář přestal hrát a zmateně se díval nahoru.

Stelka celá zrudla. Poprvé jí nebylo příjemné, že všichni slyší její výkřik. Filip stál vedle ní s malým pohárkem limonády a tiše řekl: „Dal bych ti polovinu své, kdybys chtěla.“

Byla to úplně obyčejná slova, ale Stelku se při nich zvláštně sevřelo srdce. Filip se s ní dělil téměř vždy. O pastelky, koláče i místo u okna. A ona mu za to většinou jen vytrhla hračku nebo se na něj zlobila.

Na cestě domů se obláček vznášel nad střechami a tiše si mumlal poslední výkřiky, jako by už i on byl z toho všeho unavený. Stelka se na něj chvíli dívala a poprvé ji napadlo, že ten obláček možná není trest, ale zrcadlo jejího vlastního chování.

Večer začalo silně pršet. Kapky bubnovaly na střechu a vítr se proháněl mezi stromy. Maminka připravovala čaj a tatínek ukládal dřevo do kamen. Filip si ve svém pokoji stavěl věž z kostek. Stelka se nudila a chtěla bratrovi vzít tu největší modrou kostku.

„To je moje!“ zvolal Filip a přitiskl kostku k hrudi.

„Dej mi to!“ vykřikla Stelka.

Mrak se zachvěl a zakřičel tak hlasitě, že se rozbilo okno v podkroví. Prudký vítr rozfoukal Filipovu věž z kostek po celé místnosti. Malý chlapec si sedl na zem a oči se mu zalily slzami.

Tentokrát se však nerozplakal nahlas. Jen tiše sbíral kostky ze země. To bylo horší než křik. Stelka sledovala, jak Filip opatrně skládá rozpadlou věž zpět do krabice, a najednou ji někde hluboko uvnitř něco zabolelo.

Máma vešla do pokoje, zavřela okno a unaveně řekla: „Všichni se snažíme, Stelko. Ale když pořád křičíš, je u nás doma smutno.“

V místnosti nastalo ticho. Dokonce i obláček mlčel.

Tu noc nemohla Stelka dlouho usnout. Slyšela, jak rodiče tiše uklízejí v kuchyni, jak vítr šustí listím a jak Filip v sousední posteli klidně dýchá. Vzpomněla si na otcovu hlavu zaprášenou moukou, na matčiny unavené oči i na bratrovu rozpadlou věž. Uvědomila si, že vždy myslela jen na to, co chce ona sama.

Ráno vstala neobvykle brzy. V kuchyni ještě voněl čerstvý chléb a oknem svítilo jemné slunce. Maminka zrovna připravovala snídani, když Stelka nesměle řekla: „Mami… můžu ti pomoct?“

Máma překvapeně zvedla obočí. „Vážně?“

Stelka jen přikývla. Bez reptání odnesla talíře na stůl a dokonce dovolila Filipovi, aby si vzal větší hrnek s kakaem. Obláček se vznášel za oknem a podivně se zmenšil. Vypadal méně nafouklý než předtím.

Po snídani šel otec opravit podkrovní okno, které včera rozbil vítr. Stelka se k němu přidala a podávala mu hřebíky. Moc jí to nešlo a jeden hřebík jí dokonce spadl přímo do kbelíku s barvou, až to otci cáklo na kalhoty. Otec se však místo toho, aby se rozzlobil, rozesmál.

„No páni, pomocnice,“ zasmál se.

I Stelka se rozesmála. Poprvé po dlouhé době se v domě neozýval smích kvůli jejímu křiku, ale kvůli něčemu veselému.

Odpoledne Filip vytáhl své kostky a začal z nich znovu stavět vysokou věž. Stelka se k němu tiše posadila.

„Můžu nějak pomoct?“ zeptala se.

Filip se na ni chvíli podezíravě díval, ale pak přikývl. Společně stavěli tak vysokou věž, že téměř dosahovala až k parapetu. Když se jedna část naklonila, Stelka už chtěla vykřiknout, že to Filip pokazil, ale zadržela dech. Místo toho klidně řekla: „Zkusme to opravit společně.“

V tu chvíli se nad domem ozvalo tiché „puf“. Šedý obláček se začal zmenšovat jako chomáček vaty ve vodě. Ještě chvíli se vznášel nad střechou a pak se rozpadl na malé bílé obláčky, které vítr jemně odnesl nad pole.

Filip vyběhl k oknu. „Podívej! On zmizel!“

Stelka se usmála. Tentokrát nemusela křičet, aby si jí někdo všiml. Maminka ji pohladila po vlasech a tatínek jí položil ruku na rameno. V domě bylo najednou tišeji, ale zároveň veseleji než předtím.

Večer se všichni společně posadili ke stolu. Maminka přinesla teplý makovník a nalila kakao. Filip dostal první kousek, ale Stelce to už nevadilo. Dokonce mu sama posunula talíř blíž.

Venku se na obloze pomalu rozsvěcovaly hvězdy a vítr si jemně pohrával s listy hrušky u domu. Stelka se opřela o židli a spokojeně se zakousla do makového koláče. Uvědomila si, že doma je mnohem hezčí, když se lidé navzájem klidně poslouchají a myslí i jeden na druhého.

A i když měla občas ještě chuť křičet, vždy si vzpomněla na ten šedý, vykřičený obláček, který opakoval všechno, co řekla. Pak se raději zhluboka nadechla a zkusila mluvit tišeji. A skutečně, často právě tehdy dostala víc objetí než všech bonbónů na světě.

Poučení

Když člověk myslí jen na svá přání, může přestat vnímat únavu, starosti a laskavost lidí kolem sebe. Klidná slova a ohleduplnost dokážou doma vyvolat více radosti než křik a hněv.