Zuzka a její nezbedný stín

Pohádka o Zuzce a jejím nezbedném stínu

Co byste dělali, kdyby vás jednoho dne váš stín přestal napodobovat a začal si dělat, co se mu zlíbí? Zuzka to zjistila ve středu ráno – a čekalo ji dobrodružství, na které se nedá připravit. Vtipná, originální a srdečná pohádka na dobrou noc pro děti od 5 do 9 let,

Byla středa – a středy bývají většinou docela nudné, což Zuzka dobře věděla, protože jich už měla za sebou přes tři sta. Ale tahle středa se rozhodla být jiná a dala to najevo hned ráno, sotva Zuzka vyšla z domu se školní taškou na zádech a s krajícem chleba s máslem v ruce.

Slunce svítilo nízko nad střechami domů, dlouhé a zlaté, a vrhalo před Zuzku její stín – dlouhý, černý, s rozcuchanými vlasy a taškou přes rameno. Úplně normální stín. Až do chvíle, kdy Zuzka vstoupila na chodník a zastavila se, aby si upravila botu.

Stín se nezastavil.

Pokračoval dál. O tři kroky. Pak se zastavil, otočil se – alespoň to tak vypadalo – a Zuzce se zdálo, že ho viděla pokrčit rameny.

Zuzka zamrkala. Podívala se na botu. Podívala se na stín. Stín tam tiše stál, jako by se nic nestalo.

„Asi jsem se spletla,“ pomyslela si a šla dál.

Ale o pět minut později, když procházela kolem zahrádky sousedky paní Horákové, kde stará paní každé ráno zalévala květiny ve fialovém županu a háčkovaných pantoflích, Zuzka zdvořile zamávala – protože ji to tak naučila maminka – a šla dál.

Stín se nepohnul.

Stín začal tančit.

Ani trochu, ani nenápadně. Velké, nadšené pohyby, s rukama nahoře a nohama do stran – takový tanec, jaký člověk předvádí, když ho nikdo nevidí a hraje jeho oblíbená písnička. Paní Horáková ho viděla, protože zrovna zvedla zrak od květináče, a tak dlouho zírala s otevřenými ústy na Zuzkin stín, až jí z konvice tekla voda přímo na pantofle.

„Zuzko,“ zavolala paní Horáková, „tvůj stín… tančí?“

„Ne,“ řekla Zuzka rychle. „To je jen hra světla.“

A odešla velmi rychlým krokem, což se ve stínu projevilo tak, že šel stejně rychle, ale pořád trochu tančil.

Po celou cestu do školy se ten stín choval, jako by měl vlastní mozek, vlastní plány a vlastní smysl pro humor – přičemž všechny tři byly poněkud problematické.

Když Zuzka vážně a soustředěně kráčela po chodníku, její stín skákal do louží – do těch plochých černých odrazů, které zůstávají po dešti. Když Zuzka čekala na červenou, stín mával na lidi v autech, až se jeden řidič tak vylekal stínu mávajícího malé holčičky, že auto za ním zatroubilo. Když Zuzka prošla kolem psa na vodítku, stín si sedl a začal se stínově škrábat za uchem, což psa tak zaujalo, že se nehnul z místa, dokud ho majitel doslova neodtáhl.

Zuzka byla z toho všeho pořádně nervózní.

„Co to děláš?“ zašeptala směrem dolů, když si byla jistá, že ji nikdo neslyší.

Stín se na ni podíval – nebo alespoň naklonil hlavu tak, jak to dělá někdo, kdo poslouchá.

„Přestaň,“ řekla Zuzka.

Stín pokrčil rameny.

„Prosím,“ dodala Zuzka.

Stín začal kroužit na jedné noze.

Zuzka se zhluboka nadechla, zvedla bradu a pokračovala do školy s takovou důstojností, jaké je schopna osmiletá holčička, za kterou tančí její vlastní stín.

Ve škole to bylo horší, protože tam bylo víc lidí, kteří ten stín mohli vidět.

Během přestávky, když Zuzka stála se spolužačkami a poslouchala, jak Terka vypráví o svém novém kole, začal stín předvádět kotouly. Nejen jeden. Čtyři za sebou, přičemž u každého zatleskal stínovými rukama.

Terka se v polovině věty odmlčela.

Všichni upřeli pohled na Zuzkiny nohy.

„Zuzko,“ řekl Maťo ze sousední lavice, který stál vedle ní, „tvůj stín dělá kotouly.“

„Já vím,“ řekla Zuzka vyčerpaným hlasem.

„Jak to děláš?“

„Já to nedělám. On to dělá.“

„Ale je tvůj.“

„To jsem mu taky říkala.“

Maťo si sedl vedle Zuzky na schody a s otevřenými ústy sledoval ten stín. Stín, který vycítil publikum, předvedl ještě stojku na rukou – což Zuzka v životě nedokázala, což bylo trochu urážlivé.

„Vlastně je to docela super,“ řekl Maťo.

„Není,“ řekla Zuzka.

„Je. Podívej – tvůj stín si dělá, co chce, a nikoho se neptá. To bych chtěl taky.“

Zuzka se na něj podívala. Pak se podívala na stín, který právě – s výrazem naprosté spokojenosti – začal stínovým prstem něco malovat do vzduchu.

A v tu chvíli ji napadlo něco, na co předtím nepomyslela.

Odpoledne, cestou domů, Zuzka nezpomalila, neupravovala si botu ani nespěchala — prostě šla a sledovala stín pod nohama. Pozorně ho pozorovala, jako člověk, který se snaží něco pochopit.

Stín zamával paní Horákové. A Zuzka si uvědomila, že má paní Horákovou ráda, ale nikdy jí nezamávala jako první – vždy jen pozdrav oplácela.

Stín skočil do louže. A Zuzka si uvědomila, že ji louže lákaly celý život, ale vždy je obcházela, protože se bála, že si namočí boty.

Stín tančil, když kolem projelo auto s hlasitou hudbou. A Zuzka si uvědomila, že tanec miluje – ale tančila jen sama doma, za zavřenými žaluziemi, protože se styděla.

Zastavila se. Podívala se na stín.

Stín mlčel. Čekal.

On nedělá to, co chce, pomyslela si Zuzka pomalu, jako když skládá puzzle a poslední dílka zapadne na místo s tichým cvaknutím. On dělá to, co chci já. Jen to, na co jsem se nikdy neodvážila.

Pomalu, opatrně, s pohledem kolem sebe — aby se ujistila, že ulice je prázdná — Zuzka zvedla ruku a zamávala na prázdný chodník.

Stín zamával spolu s ní.

Pak Zuzka — nejprve pomalu, pak rychleji, nakonec celou vahou a s radostným výkřikem — skočila do louže.

Voda stříkala na všechny strany. Boty byly mokré. Zuzka se zasmála tak hlasitě, že z nedalekého stromu vyletěl vrabec.

A stín – její vlastní, černý stín s rozcuchanými vlasy – byl poprvé celý den přesně tam, kde měl být: přímo pod jejíma nohama a kopíroval každý její pohyb.

Když se Zuzka vrátila domů s mokrými botami a červenými tvářemi od smíchu, maminka se na ni podívala tím pohledem, jaký mají maminky, když chtějí být přísné, ale nedokážou to dotáhnout až do konce.

„Co se stalo s tvými botami?“

„Skočila jsem do louže,“ řekla Zuzka.

„A proč?“

Zuzka se na chvíli zamyslela. „Protože jsem chtěla,“ řekla prostě.

Máma se na ni dlouho dívala. Pak se usmála – rychle, téměř nepozorovaně – a řekla: „Dobře. Běž si převléknout boty.“

Zuzka šla. A její stín, který se za ní táhl po podlaze chodby v předvečerním světle, byl klidný, tichý a následoval ji krok za krokem.

Přesně tak, jak by měl vypadat stín správné dívky.

Dobrou noc.

A pokud tě dnes tvůj stín překvapí — možná ti chce něco říct.

Poučení

Někdy nám náš vnitřní hlas říká, co opravdu chceme – zatančit si, poskakovat, zamávat, nahlas se smát –, ale jsme příliš opatrní, příliš slušní nebo příliš ustrašení na to, abychom ho poslechli. Zkuste ho někdy poslechnout. Mokré boty uschnou. Ale okamžik radosti, který jste si nedopřáli, se už nevrátí.