Kouzelná lištička Lína a zlatá hvězdička

0:00 0:00

⏱️ Přibližná doba čtení: 6 minut

V hlubokém, voňavém lese pod velkými smrky žila malá lištička jménem Lína. Měla nejčervenější srst v celém lese a nejzvědavější oči. Lína milovala den – honila motýly, skákala přes potůček a hrála si s veverkami. Ale když slunce zapadlo a les zahalila tma, Lína se vždy schoulila do své nory a třásla se.

„Mám strach,“ šeptala si každou noc. „Co když se ztratím ve tmě? Co když mě někdo najde?“

Jednoho večera se na obloze objevila nádherná zlatá hvězdička. Svítila tak jasně, že celý les zářil jemným zlatým světlem. Lína vykukla ze své nory a na první pohled se do ní zamilovala.

„Kdybych se k ní dostala a řekla jí, co si přeji, už bych se tmy nikdy nebála,“ zašeptala si pro sebe.

Následující večer se Lína vydala na cestu. Les byl plný šelestů a stínů. Srdce jí bušilo jako buben. Už po pár krocích potkala svého kamaráda ježka Bodříka.

„Kam jdeš, Lína?“ zeptal se Bodrík.

„Hledám zlatou hvězdičku. Chci jí říct, abych se už nebála tmy,“ odpověděla Lína.

Bodrík se zamyslel. „Já se té tmy taky trochu bojím… ale jestli chceš, půjdu s tebou.“

Cestou potkali i malou sovu Sovku, která uměla létat vysoko a vidět daleko.

„Půjdu s vámi,“ řekla Sovka. „Společně to zvládneme.“

Čím dál šli, tím hustší byla tma. Lína se začala třást. V tu chvíli Bodrík stočil své ostny do koule a řekl: „Jestli se bojíš, drž se mě. Moje ostny svítí, když se bojím – tak se aspoň uvidíme.“

Sova zase tiše začala zpívat ukolébavku, kterou jí kdysi zpívala maminka. Línino srdce se pomalu uklidnilo.

Po dlouhé cestě dorazili k velké louce. Uprostřed louky stála stará, pokřivená jabloň a na její nejvyšší větvi seděla zlatá hvězdička. Zářila tak krásně, že celá louka vypadala jako z pohádky.

Lína se zhluboka nadechla a zvolala: „Zlatá hvězdičko! Prosím tě, dej mi odvahu, abych se už nikdy nebála tmy!“

Hvězdička se jemně sklonila níže a svým jemným hlasem řekla:

„Milá Lína, odvaha neznamená, že se ničeho nebojíš. Odvaha znamená dělat věci i přesto, že se bojíš. Rozhlédni se kolem sebe.“

Lína se ohlédla. Bodrík a Sovka stáli vedle ní a usmívali se. Všichni se báli, ale šli spolu.

„Nejkrásnější světlo není na obloze,“ pokračovala hvězdička. „Nejkrásnější světlo je v srdcích přátel, kteří ti stojí po boku.“

V tu chvíli zlatá hvězdička zazářila ještě jasněji a její světlo se rozlilo do srdcí Líny, Bodříka i Sovky. Od té doby, když bylo v lese velmi temno, svítili si navzájem – Lína svou červenou srstí, Bodrík svými zářícími ostny a Sovka svými velkými moudrými očima.

A tak se Lína naučila, že i když má člověk strach, s dobrými přáteli zvládne všechno.