Banánový kopec, na který se nikomu nechtělo

V srdci zelené džungle, kde se široké listy leskly ranní rosou a papoušci si každé ráno překřikovali své písničky, žil lenochod Leo. Visel na své oblíbené větvi tak často, že už i samotný strom si myslel, že je jeho novou větví. Leo nebyl zlý ani protivný. Byl prostě neuvěřitelně líný. Kdyby se jednou konalo mistrovství světa v odpočívání, pravděpodobně by usnul ještě před začátkem a i tak by vyhrál první místo.

Každé ráno se probudil, pomalu otevřel jedno oko, pak druhé, a chvíli přemýšlel, jestli se mu vůbec vyplatí otevřít obě najednou. Když se konečně rozhýbal, protáhl se tak dlouho, že slunce mezitím stačilo přejít přes polovinu oblohy. Ostatní zvířata mezitím už nasbírala ovoce, navštívila sousedy, vykoupala se v potoce a některá dokonce stihla odpolední odpočinek.

Jednoho rána však Leo zahlédl něco zvláštního. Na druhé straně velkého zeleného kopce se v korunách stromů leskly nádherné žluté banány. Nebyly to obyčejné banány. Byly velké, voňavé a dokonale zralé. Už z dálky vypadaly tak chutně, že Leovi zakručelo v břiše.

Jenže mezi Leem a banány stál Banánový kopec. Nebyl obrovský, nebyl nebezpečný a nebyl ani příliš strmý. Problém spočíval pouze v tom, že se nacházel přesně tam, kam se Leo nechtěl vydat.

„Určitě existuje jednodušší způsob,“ zamumlal Leo a pohodlně se usadil. Celé dopoledne přemýšlel. Pak celé odpoledne. A protože přemýšlení je únavné, večer si musel odpočinout.

Další den dostal první geniální nápad. Našel obrovský list, posadil se na něj a rozhodl se, že se prostě sklouzne po svahu. Chvíli to fungovalo skvěle. Pak se ale list otočil, Leo se roztočil jako kolotoč a skončil hlavou dolů v keři plném měkkých květů. Keř se sice třásl smíchy, ale Leo se k banánům nepřiblížil ani o metr.

„Stačilo to jen trochu vylepšit,“ prohlásil a předstíral, že to tak přesně plánoval.

Třetí den si vyrobil deštník z kapradiny. Byl přesvědčen, že když ho vítr zachytí správným směrem, odnese ho až k banánům. Leo vyskočil z nízké větve a chvíli se skutečně vznášel. Pak se ale vítr otočil a odnesl ho přímo do jezírka. Z vody mu vyčníval jen nos a velmi uražený výraz.

U jezírka ho pozorovala kapybara Berta. „Víš, že pěšky bys tam už dávno byl?“ zeptala se.

„Pěšky je to příliš namáhavé,“ odpověděl Leo.

„A tohle ne?“

Leo se zamyslel. Musel uznat, že několik kotoulů, pád do keře a koupel v jezírku byly docela vyčerpávající. Přesto se nevzdával.

Následujícího rána našel kokosový ořech. Přivázal si ho za záda pomocí liány a prohlásil, že sestrojil první džunglový banánový motor. Nikdo přesně nevěděl, jak má motor fungovat, včetně Lea. Lenochod se rozběhl, kokos se odrazil od kamene, vyletěl do vzduchu a přistál mu na hlavě jako helma.

Papoušek Rico se smál tak hlasitě, že vyplašil celé hejno ptáků. „Vypadáš jako rytíř kokosového království!“ křičel.

Leo si povzdechl. Banány byly pořád daleko.

Dny ubíhaly a Leo vymýšlel další a další zkratky. Snažil se přivolat vítr máváním listů. Pokusil se přesvědčit potok, aby tekl opačným směrem. Dokonce zkoušel čekat, jestli náhodou banány samy nespadnou a nedokutálejí se až k němu. Nespadly.

Jednoho podvečera seděl na své větvi a pozoroval zapadající slunce. Obloha měla barvu zralého manga a džungle se pomalu nořila do večerního klidu. V tu chvíli si všiml něčeho zvláštního. Malá kolibříčka Mia létala od květu ke květu. Každý den urazila obrovskou vzdálenost, i když byla maličká. Mravenci pod stromem zase nosili drobky, které byly několikrát větší než oni sami.

„Jak to děláte?“ zeptal se Leo.

„Co?“ zeptala se Mia.

„Že se pořád hýbete.“

Kolibřík se zasmál. „Nepřemýšlíme celý den o tom, jak je to daleko. Prostě uděláme další krok. Nebo další mávnutí křídly.“

Ta věta Leovi zůstala v hlavě ještě dlouho po setmění.

Následujícího rána se probudil neobvykle brzy. Slunce právě prosvítalo skrz listí a vzduch voněl po dešti. Leo se podíval na Banánový kopec. Stále tam byl. Stále vypadal stejně. Jen Leo se cítil trochu jinak.

„Dobře,“ řekl. „Dnes žádné motory, žádné létání ani kotouly. Zkusím prostě jen chodit.“

Udělal první krok. Pak druhý. Pak třetí. Nebylo to zrovna zábavné, ale ani hrozné. Po chvíli si všiml krásných modrých motýlů, které předtím nikdy neviděl. O pár metrů dál objevil strom s květy vonícími jako med. Když pokračoval dál, narazil na malý potůček, jehož voda zpívala tichou melodii.

Najednou si uvědomil, že kopec není jen překážka. Je plný věcí, kterých si nikdy nevšiml, protože se neobtěžoval k nim dojít.

Cesta pokračovala. Občas si odpočinul pod stromem, občas se napil vody. Krok za krokem se přibližoval k vrcholu. Nebylo to rychlé, ale bylo to jednodušší než všechny jeho šílené vynálezy dohromady.

Když se konečně dostal na vrchol, překvapeně se zastavil. Výhled byl nádherný. Pod ním se rozprostírala celá džungle. V dálce se leskl potok, nad stromy kroužili ptáci a vítr jemně šuměl v korunách stromů. Leo se ještě nikdy nedostal tak vysoko.

„Aha,“ řekl tiše. „To jsem už celé roky neviděl.“

Potom sestoupil na druhou stranu kopce. A tam byly. Nejkrásnější banány, jaké kdy viděl. Visely ve velkých trsech a voněly tak sladce, že Leoovi zazářily oči.

Jeden ochutnal. Byl vynikající.

Ochutnal ten druhý. Byl ještě lepší.

U třetího banánu si musel sednout, protože byl příliš spokojený na to, aby stál.

Když se večer vracel domů, nesl s sebou několik banánů pro sebe i pro ostatní zvířata. Cesta zpět se mu zdála mnohem kratší. Ne proto, že by se kopec zmenšil, ale proto, že se už nebál vyrazit.

Od toho dne se Leo nevzdal odpočinku. Stále byl lenoch a stále miloval pohodlí. Ale pokaždé, když před ním stála nějaká úloha, snažil se nejprve udělat alespoň malý krůček, místo aby celé dny vymýšlel nemožné zkratky.

A když někdo v džungli řekl, že se mu do něčeho moc nechce, Leo se jen usmál, zakousl se do banánu a odpověděl: „Možná je to menší kopec, než si myslíš.“

Poté se pohodlně zavěsil na svou oblíbenou větev, pozoroval hvězdy nad džunglí a spokojeně usnul. Tentokrát však s pocitem, že některé z nejlepších věcí v životě čekají právě za kopcem, ke kterému se nám zpočátku vůbec nechce kráčet.

Poučení

Věci, které dlouho odkládáme, často vypadají větší a těžší, než ve skutečnosti jsou. Malé kroky dokážou člověka postupně dovést dál než nekonečné hledání dokonalých zkratek.