Kapybara Mimi, která pořád někam spěchala, a lucerna

0:00 0:00

⏱️ Přibližná doba čtení: 6 minut

Na okraji měkké noční louky, kde se tráva jemně vlnila jako tichý šepot, žila kapybara Mimi, která měla jedno zvláštní přesvědčení – že všechno musí být rychlé. Když se ráno probudila, vyskočila tak rychle, že si často sedla zpátky na vlastní ocas, a když se vydala na procházku, vždy někam běžela, i když nemusela.

Jednoho večera, když se obloha rozzářila drobnými hvězdami a mezi stébly trávy se objevily první světlušky, přišel za Mimi chlapec Jakub. V ruce držel malý proutěný košík a jeho oči zářily zvědavostí. „Mimi, ztratila se lucerna, která večer osvětluje cestu přes louku. Pomůžeš mi ji najít?“ zeptal se.

„Samozřejmě!“ vyhrkla Mimi tak rychle, že tu větu skoro ani nedoslechla. Už se rozběhla dopředu, ačkoli Jakub ještě ani nestačil udělat první krok. Za nimi se tiše vydalo malé morče Pipo, které kráčelo pomalu a opatrně a všímalo si každého kamínku na cestě.

Mimi se rozběhla tak rychle, že hned na začátku špatně odbočila. Místo na cestičku zabočila do vysoké trávy, kde se jí tlapky zamotaly do tenkých stébel. „Au!“ ozvalo se, když se neohrabaně posadila. Jakub ji klidně dohnal a pomohl jí vstát, zatímco Pipo jen tiše poznamenal: „Možná bychom měli jít trochu pomaleji.“

„Ale takhle to bude trvat dlouho!“ namítla Mimi a znovu vyrazila. Tentokrát si však nevšimla malého kořínku, který trčel ze země jako nenápadný prst. Zakopla o něj a přeletěla dopředu, až se jí z uší zvedl jemný obláček prachu.

Jakub se nezasmál, jen se usmál. „To nevadí,“ řekl klidně. „Zkusme to ještě jednou.“ Pipo mezitím prošel mezi kamínky a zastavil se u malé louže, v níž se odrážely hvězdy. „Podívejte,“ zašeptal, „cesta vede tudy.“

Mimi se na chvíli zastavila. Poprvé se hned nerozběhla, ale jen tak stála a rozhlížela se kolem sebe. Tráva se vlnila, světlušky tančily a vzduch byl tichý a klidný. Udělala jeden pomalý krok. Pak druhý.

Když kráčela pomalu, všimla si něčeho, čeho by si jinak nevšimla – drobných stop v měkké půdě. Vypadaly jako malé kruhy, jako by někdo nesl něco kulatého. „Podívejte!“ zvolala, tentokrát ne rychle, ale s tichým nadšením.

Jakub si k ní klekl a Pipo se přiblížil. „To budou stopy po lucerně,“ řekl Jakub. „Někdo ji asi odnesl tímto směrem.“

Tentokrát se Mimi nerozběhla. Šla pomalu vedle Jakuba a Pipa, sledovala každou stopu a občas se zastavila, aby se ujistila, že jdou správným směrem. Cesta je zavedla k malému potůčku, který tiše zurčel mezi kamínky.

Na druhém břehu, opřená o hladký kámen, ležela lucerna. Jemně svítila, jako by trpělivě čekala, až ji někdo najde. Mimi se usmála a opatrně k ní došla, tentokrát bez zakopnutí.

„Našla jsi ho,“ řekl Jakub s úsměvem. Pipo spokojeně přikývl a světlušky kolem nich zazářily ještě jasněji.

Mimi se posadila do trávy a podívala se na lucernu, kterou držela v tlapkách. „Víš,“ řekla tiše, „když jsem spěchala, nic mi nešlo. Ale když jsem zpomalila, všechno bylo nějak jednodušší.“

Jakub se usmál a lehce přikývl. Noční louka byla klidná, lucerna opět osvětlovala cestu a Mimi už nikam neutíkala. Jen tak seděla a naslouchala tichu, které předtím nikdy nestihla vnímat.