Drak, který se bál ohně

0:00 0:00

⏱️ Přibližná doba čtení: 10 minut

Hluboko v zelených horách, tam, kde se mraky zachytávají o vrcholky stromů jako bavlna na větvích, stála velká dračí jeskyně. Žila v ní celá dračí rodina – dvacet šupinatých, zeleno-červených draků, kteří každé ráno před snídaní cvičili chrlení ohně.

Všichni kromě jednoho.

Jmenoval se Guľôčka.

Guľôčka byl drak jako každý jiný – měl zelené šupiny, fialová křídla, dlouhý ocas se žlutým hrotem a oči velké jako talíře. Ale když se pokusil chrlit oheň… vyletěly z něj mýdlové bubliny.

Velké, lesklé, duhové mýdlové bubliny.

„Fúúú!” vydechl Guľôčka a stovky bublin se vznesly do vzduchu, zazářily na slunci a pomalu odpluly pryč.

„Kuličko, zase ty tvoje bubliny,” zasmál se jeho bratranec Škriatok, který dokázal chrlit oheň až na tři metry daleko. „Jsi vůbec opravdový drak?”

Guľôčka utekl za velký kámen a tam si potichu foukal další bubliny. Sám. Smutný. A trochu zahanbený.

Jednoho rána přišla do jeskyně stará dračí babička Chrobáčiková – tak jí říkali, protože na jejích šupinách rostli malí mechoví broučci, což bylo v dračím světě velkou poctou.

„Kuličko,” zavolala, „pojď sem, chlapče.”

Guľôčka přišel s hlavou skloněnou dolů.

„Slyšela jsem, že se stydíš za své bubliny.”

„Hm,” zamumlal Guľôčka. „Všichni draci chrlí oheň. Já chrlím… bubliny. To vůbec není dračí.”

Babička Chrobáčiková se zasmála tak hlasitě, že broučci na jejích šupinách začali tančit.

„Víš co, chlapče? Za celý svůj život – a to už je dvě stě let – jsem neviděla ani jednoho draka s mýdlovými bublinami. Jsi jediný na celém světě.”

„To vím,” řekl Guľôčka. „Proto je to špatné.”

„Nebo právě proto je to výjimečné,” řekla babička a odletěla pryč na svých vrásčitých křídlech.

Guľôčka si sedl na kámen a přemýšlel. Výjimečné. To slovo mu v hlavě poletovalo sem a tam jako motýl, který neví, kam se posadit.

O pár dní později vypukl v údolí pod horou velký chaos.

Ve vesničce Jablôčkovo – roztomilé vesničce se žlutými domky a zahradami plnými květin – se ztratil malý chlapec jménem Palko. Palkovi bylo pět let, měl zrzavé vlasy a ve zvyku prozkoumávat věci, které by se prozkoumávat neměly. Tentokrát vlezl do staré studny, která byla zarostlá brectanem a nikdo ji už léta nepoužíval.

Uvízl tam dole. Volal o pomoc, ale studna byla hluboká a jeho hlas se jen odrážel od kamenných stěn.

Jeho máma a táta pobíhali po vesnici, sousedé volali jeho jméno, pes Štekovín pobíhal sem a tam a vůbec nepomáhal.

Když se zpráva o ztraceném chlapci donesla do dračí jeskyně, všichni draci se probudili.

„Jdeme pomáhat!” zvolali všichni najednou.

Celá dračí kolonie vzlétla – dvacet draků s lesklými šupinami – a přiletěla ke studni. Ale když se podívali dolů, nastalo ticho.

Studna byla úzká. Ani jeden drak se tam nevešel.

„Můžeme ji zapálit,” navrhl Škriatok.

„A toho kluka uvařit?” zeptal se někdo.

„Můžeme foukat kouř,” navrhl někdo jiný.

„A uškrtit ho?”

Draci stáli kolem studny a v rozpakách si třeli ocasy o zem. Oheň – jejich největší přednost – tu byl k ničemu.

V tu chvíli se přiblížil Guľôčka. Nahlédl do studny. Palko vzhlížel nahoru velkými vyděšenými očima.

„Ahoj,” řekl Guľôčka.

„Ahoj,” ozval se Palko tichým hlasem. „Ty jsi drak?”

„Jsem.”

„Můžeš mě odtud dostat?”

Guľôčka se zamyslel. Pak ho napadla myšlenka – tak rychlá a veselá, že ji téměř nestačil dohnat.

„Palko, chytíš tu bublinu, když ti ji pustím?”

Ticho.

„…Jako velká bublina?”

„Hodně velké,” řekl Guľôčka a začal foukat.

Fúúúú.

Z jeho tlamy se vyvalila jedna obrovská bublina – větší než samotný Guľôčka, lesklá jako zrcadlo, duhová jako sedm duh najednou. Pomalu klesala do studny.

Palko zvedl ručičky.

Bublina ho úplně obklopila.

A pak… stoupala nahoru.

Pomalu, vesele a s tichým bzučením stoupala nahoru, až vyplula ze studny a položila Palka přímo do náruče jeho maminky.

„PALKO!”

„MÁMO!”

Všichni ve vesnici začali tleskat. Pes Štekovín radostně štěkal. Sousedé plakali dojetím. A dvacet draků tam stálo s otevřenými tlamami.

Skřítek se podíval na Guľôčku.

Guľôčka se podíval na Škriatka.

„Bubliny,” řekl Škriatok pomalu. „Kdo by to byl řekl.”

Palko se stal Guľôčkovým nejlepším kamarádem. Každý pátek odpoledne přišel na louku pod jeskyní a Guľôčka mu foukal bubliny – malé, velké, obrovské, ve tvaru srdce, ve tvaru hvězdy, v barvách duhy.

Palko v nich plaval, skákal, smál se a volal: „Ještě jednu! Ještě jednu!”

Brzy se k nim přidali i ostatní draci. Nejprve jen Škriatok, pak i ostatní. Seděli na trávě a s otevřenými tlamami sledovali bubliny.

„Kuličko,” řekl jednou Skřítek, když slunce zapadalo za hory a bubliny se leskly v oranžovém světle, „jsi ten nejlepší drak, jakého znám.”

„Ale já neumím chrlit oheň.”

„Já vím,” řekl Skřítek. „Ale ty umíš něco, co nikdo jiný na celém světě neumí. A to je mnohem, mnohem lepší.”

Kulička se usmála.

Potom se zhluboka nadechl a vyfoukl tu největší bublinu, jakou kdy vyfoukl – tak velkou, že se vznášela až ke hvězdám.

A někde tam nahoře, mezi hvězdami, tiše zářila ještě dlouho poté, co všichni usnuli.

Dobrou noc.

Poučení

Každý z nás je jiný – a to, co nás odlišuje, může být právě naším největším darem. Nemusíš být jako všichni ostatní, abys byl výjimečný. Někdy jsou to právě tvé „bubliny”, které zachrání situaci.