Jakub a království rozbitých kostek

0:00 0:00

⏱️ Přibližná doba čtení: 15 minut

Jakubovi bylo sedm let, měl hnědé vlasy, které mu vždy trčely na všechny strany, a jeden velký talent: dokázal usnout kdekoli a kdykoli, pokud ho něco dostatečně unavilo. Usínal na gauči, usínal v autě, usínal u večeře nad talířem polévky – a jednoho úterního večera usnul i nad tabletem, přímo uprostřed své oblíbené hry, ve které se stavěly hrady, mosty a věže z barevných kostek.

Tablet mu pomalu sklouzl z břicha na peřinu. Na obrazovce svítilo upozornění: „Hráč Jakub se odpojil.” To už ale Jakub neviděl, protože měl zavřené oči a jeho dech se ustálil do hlubokého, klidného rytmu spících.

A pak se stala velmi podivná věc.

Když Jakub otevřel oči, první věc, kterou uviděl, bylo slunce. Což by bylo zcela normální – kdyby to slunce nebylo dokonale čtvercové, žluté jako citron a trochu nakřivené na jednu stranu, jako by ho někdo umístil narychlo a bez pravítka.

Zastavil se. Pomalu se rozhlédl.

Stromy kolem něj byly čtvercové. Mraky byly čtvercové. Kopce v dálce byly čtvercové. Dokonce i tráva pod jeho nohama byla složena z malých zelených čtverečků, které se mírně pohupovaly, když po nich šlapal – a přitom vydávaly tiché cink-cink, jako by kráčel po obrovské šachovnici.

Jakub se podíval na své ruce.

I jeho ruce byly hranaté.

„Aha,” řekl Jakub velmi klidně, protože sedmiletí chlapci, kteří hodně hrají hry, se neztratí ani uvnitř jedné z nich. „Takže jsem uvnitř hry.”

„Samozřejmě, že jsi uvnitř hry!” ozvalo se zpoza nejbližšího stromu a za chvíli se zpoza něj vynořil malý drak – ne vyšší než Jakubovo koleno, čtyřnohý jako všechno ostatní, s křídly velkými jako dva listy salátu a s výrazem ve tváři, který jasně říkal: Jsem velmi dramatická osobnost.

„Jmenuji se Škriatok,” řekl draček vážně, „a jsem místní drak. Strážím království.”

Jakub se zadíval na malá křídla. „Ty jsi drak?”

„Drak,” řekl Skřítek důstojně. „Drak v plné síle. Velmi nebezpečný.”

„A co hlídáš?”

Dráčik se na chvíli odmlčel a nervózně se ohlédl za sebe, kde se v dálce tyčilo něco, co mělo být pravděpodobně hradem – ale v tu chvíli to spíš vypadalo jako hromádka kostek, kterou tam shodilo dítě ve velmi špatné náladě.

„Vlastně… v tom je právě ten problém,” řekl Škriatok tišeji. „Pojď se mnou. Musíš si promluvit s Velkou královnou.”

Velká královna se jmenovala Alžbeta, byla čtvercová, měla stříbrnou korunu zakřivenou přesně tak, jako slunce na obloze, a Jakubovi okamžitě připomněla jeho babičku – ale v té verzi, kdy babička není spokojená s tím, jak někdo uklidil nádobí.

„To jsi ten kluk zvenku?” zeptala se přísně a dívala se na něj shora z malého kamenného trůnu, který byl jen o něco větší než školní stolička.

„Ano,” řekl Jakub. „Jmenuji se Jakub.”

„Hm,” řekla královna Alžběta – což bylo její oblíbené slovo, jak Jakub později zjistil. „A umíš stavět?”

„Hm,” odpověděl Jakub, aniž by si to uvědomil, a tím si okamžitě získal královninu přízeň.

Situace byla následující – a Skřítek ji rychle vysvětlil, přičemž mávl svými malými křídly tak intenzivně, že to vypadalo, jako by se chystal odletět, ale nikdy se nezačal zvedat: Velký Stavitel, moudrý a vousatý tvůrce všech budov v království, minulý čtvrtek dostal rýmu. Nachlazení bylo tak silné, že když se rozhodl kýchat, kýchl s takovou silou, že tlaková vlna se přehnala přes celé království a téměř každou budovu rozložila na hromadu kostek.

Radnice? Hromada kostek. Pekárna? Hromada kostek. Most přes řeku? Kostky ve vodě. Dokonce i Škriatkův dračí doupě – které bylo, pravda, jen pět kostek naskládaných na sebe, ale Škriatek mu říkal pevností – byl nyní jen osamělou kostkou na kopcovitém poli.

Velký stavitel se po kýchnutí tak styděl, že zamkl dveře svého ateliéru a odmítal vyjít ven.

„A vy to nedokážete postavit sami?” zeptal se Jakub.

Královna Alžběta se na něj podívala s takovým výrazem, jako by se ho zeptal, jestli umí létat.

„Stavitel staví,” řekla pomalu a důrazně, jako by mluvila s někým, kdo má potíže se sluchem. „My vládneme. To jsou dvě různé věci.”

„Ale přitom jde jen o skládání kostek na sebe,” řekl Jakub.

Ticho.

Takové ticho, že si Škriatok zakryl oči křídly.

„Mladý muž,” řekla královna Alžběta chladně, „to zní jako něco, co by řekl někdo, kdo tomu vůbec nerozumí.”

„Nebo někdo, kdo to hraje každý den,” řekl Jakub.

Jakub vyrazil z Korunního náměstí, kde kdysi stála radnice – dnes už jen čtyři kopcovité hromady kostek různých barev, rozházené jako hračky v dětském pokoji po obzvláště bouřlivém odpoledni.

Skřítek stál vedle něj a sledoval ho s takovým napětím, jako by se Jakub chystal provést nějaký magický rituál, a ne jen zvednout kostku a položit ji na jinou kostku.

„Nejdřív základ,” řekl Jakub a začal skládat kostky do rovného obdĺžníku. „Musí být rovný, jinak se celá stavba nakloní.”

„Nakrívi,” zopakoval Škriatok vážně, jako by si v duchu dělal poznámky.

„Pak stěny – vždy rovně nahoru, vrstva po vrstvě.”

„Vrstva po vrstvě,” přikývl Škriatok.

„A na závěr střecha – buď špičatá, nebo plochá, záleží na tom, co chceš.”

„Co je lepší?”

Jakub se zamyslel. „Ta špičatá vypadá hezčí. Ta plochá je jednodušší.”

„Špičatá,” prohlásila za nimi královna Alžběta, neboť se královna Alžběta zapojovala do každého rozhovoru, i když se jí to netýkalo. „Estetika je základem kultivovaného národa.”

Jakub se neusmál – nebo se alespoň snažil neusmívat – a pokračoval.

Když se první stěna radnice začala tyčit kostka po kostce, stalo se něco velmi zvláštního: z okolních uliček se začali ostýchavě přibližovat místní obyvatelé. Byli čtvercovití, barevní, s velkými kulatými očima a výrazy plnými zvědavosti. Nejprve jen pozorovali. Pak se jeden z nich – malý modrý mužíček s oranžovým kloboukem – nepřirozeně přiblížil, zvedl kostku a tázavě se na ni podíval.

„Mám to pověsit nahoru?” zeptal se.

„Ano,” řekl Jakub. „Přesně sem.”

Modrý panáček položil kostku. Podíval se na ni. Podíval se na Jakuba. A na jeho hranaté tváři se objevil takový výraz radosti, že Jakub si musel kousnout do tváře, aby se nerozesmál.

„Ještě,” řekl modrý chlapík nadšeně. „Dej mi ještě jednu.”

Během hodiny pracovalo na náměstí patnáct obyvatel, každý s kostkou v ruce, každý se stejným výrazem soustředění a radosti, jaký lidé mívají, když něco vytvářejí rukama a vidí, jak to před nimi roste. Skřítek létal – no, spíš poskakoval, protože jeho křídla byla opravdu velmi malá – od jedné skupiny k druhé a vykřikoval pokyny, které si z větší části vymýšlel, ale působil dabei tak sebevědomě, že nikdo nenamítal.

Královna Alžběta seděla na přenosném trůnu, který jí nesli dva červení pomocníci, a každou hozenou kostkou komentovala slovem „hm” (což znamenalo přijatelné) nebo slovem „ne” (což znamenalo udělejte to znovu). Překvapivě byly pod jejím dohledem stěny rovnější než kdykoli předtím.

A nakonec – když slunce (stále čtyřúhelníkové, stále pokřivené) začalo klesat k obzoru – stála na náměstí radnice. Ne dokonalá, ne tak krásná jako ta Stavitelova, ale pevná, rovná a jejich vlastní.

Modrý mužíček s oranžovým kloboukem na ni zíral s otevřenými ústy.

„To jsme postavili my,” řekl tiše.

„To jste postavili vy,” řekl Jakub.

„To jsme postavili my!” zopakoval modrý mužíček mnohem hlasitěji a obrátil se k ostatním, a ti ho začali napodobovat, a za chvíli se celé náměstí rozeznělo jedinou velkou, radostnou, trochu nesourodou ozvěnou.

Dokonce i Skřítek, stojící na nejvyšším kameni, roztáhl křídla – ta směšně malá křídla jako salátové listy – a zakřičel k nebi: „Jsem drak! Strážím království!”

A království bylo skutečně v mnohem lepším stavu než ráno.

Později, když se nad kostkovaným světem rozprostřel večer v barvách oranžové a fialové mozaiky, Jakub seděl na okraji fontány (kterou ještě nepostavili, takže to byl vlastně jen okraj hromady kostek, ale myšlenka byla správná) a Skřítek seděl vedle něj.

„Musíš se vrátit?” zeptal se dráček.

„Ano,” řekl Jakub. „Máma mě asi volá k večeři.”

„Přijdeš někdy zase?”

Jakub se zamyslel. „Možná. Když usnu nad tabletem.”

Skřítek přikývl s vážností, jaká se sluší při diplomatických rozhovorech. „Dobře. A Jakub?”

„Hm?”

„Děkuji. Za kostky. A za to, že jsi nám ukázal, že to zvládneme i sami.”

Jakub se usmál. A právě v tu chvíli ho někdo poplácal po rameni – jemně, ale naléhavě – a když otevřel oči, neviděl ani čtyřúhelníkové slunce, ani modrého mužíčka s kloboukem.

Viděl strop svého pokoje a maminku, která stála u postele s talířem s večeří v ruce.

„Jakube, zase jsi usnul nad tabletem,” řekla maminka. „Pojď, večeře je hotová.”

Jakub se posadil, zamrkal a podíval se na tablet vedle sebe. Na obrazovce svítila hra – kostky, budovy, čtyřhranné stromy.

A na Korunním náměstí, pokud se dobře podíval, stála malá nová radnice, trochu křivá, ale pevná.

Usmál se.

„Jdu, mami,” řekl.

Dobrou noc. A pokud dnes usneš nad něčím, co miluješ – kdo ví, kam tě to zavede.

Poučení

To, co se naučíš – ať už ze hry, z knihy nebo ze zahrady – nikdy není zbytečné. Znalosti mají hodnotu tehdy, když je nejen máš, ale když je dokážeš předat dál. A největší radost není udělat něco za druhé, ale ukázat jim, že to zvládnou sami.