Kouzelná kniha omluv

V malém domku na konci Jabloňové ulice bydlela sedmiletá Bea, holčička s krátkými zrzavými copánky a prsty věčně ušpiněnými od inkoustu, protože ráda kreslila mapy měst, která si vymýšlela. Její nejlepší kamarádka Zora bydlela přesně naproti – přes ulici, přes plot s modrými kvítky a po pěti schůdcích nahoru na verandu. Scházely se každý den po škole, vymýšlely dobrodružství pro Beiny panenky a Zorinovy plyšáky a většinou se nehádaly. Většinou.

Ten den se však pohádaly. Důvod byl hloupý, jak to u hádek mezi nejlepšími kamarádkami bývá: Zora si chtěla půjčit Bejinu růžovou panenku s vlasy dlouhými až po kolena, Bea řekla ne, Zora odvětila, že Bea je lakomá, Bea odvětila, že Zora je otravná, a pak Zora odešla domů a práskla za sebou dveřmi tak silně, že se na verandě zatřásly květináče. Bea se posadila na postel, zkřížila ruce na hrudi a dávala si záležet na tom, aby se ani trochu nenechala vyvést z míry.

Pak však vnímal ticho v pokoji a to ticho bylo nepříjemně hlasité. Tam, kde předtím zazníval Zorin smích a kde si vymýšlela příběhy, teď stála jen prázdná židle a nehybné záclony.

V tu chvíli si Bea vzpomněla na starou skříňku po babičce, která stála v rohu a kterou ještě nikdy pořádně neprohledala. Babička vždycky říkala, že v ní je všechno, co se někdy může hodit — a ačkoli Bea dlouho nevěřila, že by ve staré skříňce mohlo být něco užitečného, dnes k ní přistoupila a opatrně ji otevřela, jako se otevírá něco, co může být plné překvapení. Mezi vybledlými pohlednicemi, starou šicí jehlou a krabičkou se zlatými knoflíky uviděla malou knížečku. Byla velká sotva jako její dlaň, svázaná do zlatého plátna a na obálce měla jediné slovo: PROMIŇ.

Bea ji opatrně otevřela. Uvnitř byl nalepený lísteček s babiččiným rukopisem: Napiš sem jméno toho, komu chceš poslat omluvu, a přidej alespoň tři slova, která vycházejí ze srdce. Kniha se postará o zbytek. Pod tím byla namalovaná malá zlatá skvrna ve tvaru motýla.

Bea mrkla. Pak vzala tužku a napsala: Zora. Je mi to líto. Zavřela knížku a čekala. Sekunda. Dvě. Pět.

Nic se nedělo.

„No, to je zklamání,“ řekla Bea nahlas a položila knížku na stůl. V tu chvíli se zlaté plátno zachvělo jako křídla ptáka před odletem, zlatá skvrna na obálce se zvedla, roztáhla tenká průsvitná křídla a — prásk — malý zlatý motýl vyletěl ven oknem, které Bea nestačila ani otevřít, takže musel procházet zdmi, což vypadalo velmi nejasně a trochu záhadně. Bea zůstala stát s otevřenými ústy.

„Aha,“ řekla konečně. „Tak tohle byl ten zbytek.“.

Klidně se posadila, aby počkala, až se Zora přijde omluvit za to, že odešla. Ale minuta střídala minutu, hodiny tikaly a Zora nepřicházela. Bea se podívala z okna – a uviděla něco znepokojivého: motýl kroužil nad zahradou jako zmatená včela, pak zatočil doprava, přeletěl nad velkou jabloní, zastavil se v křoví, odletěl, vrátil se, odletěl znovu a pak úplně zmizel někde za sousedovým plotem.

Ztratil se.

Bea uchopila cop a pevně ho stiskla. Motýl nesl její omluvu – a teď byl bůhvíkde. Kdyby ho nenašla, Zora by se dozvěděla jen to, že Bea nic neposlala. Co by si její kamarádka pomyslela? Bea si vyhrnula rukávy, natáhla si holínky a vyšla ven do večerního vzduchu, který voněl trávou a někde z dálky lesním kouřem.

Zahrada vypadala v podvečer jinak než během dne — stíny byly delší a tmavší, každý keř mohl skrývat malé dobrodružství nebo malou katastrofu. Bea prošla pod starými rybízy, kolem maminčiných záhonků s petrželkou a dál k jabloni, kde stál dřevěný domeček, který jí tatínek postavil už před třemi lety z prken a nadšení. Právě tady se Bea a Zora nejraději scházely, tady měly schované staré hry, jeden zmatený kompas, který ukazoval sever tak trochu na jih, a porcelánový šálek na čaj pro panenky.

A právě tady, když seděla na okenním parapetu stromového domečku s křídly klidně složenými jako dva zlaté lístky, uviděla Bea zlatého motýla – jenže ten tam seděl a ani se nepohnul. Čekal.

„To jsi mi dal zabrat,“ řekla mu Bea tiše.

Motýl zamával křídly, jako by odpovídal. Bea se podívala dolů z domečku — a zjistila, proč se motýl zastavil a nejde dál. Pod jabloní seděla Zora. Měla kolena přitisknutá k hrudi, vlasy rozčesané do stran a v ruce starý zápisník se žlutou obálkou, do kterého si kreslila květiny, když byla smutná. Teď kreslila růže.

Bea se kousla do rtu. Mohla by počkat, až motýl přiletí sám – vždyť ho přece poslala právě proto. Mohla by se tiše vrátit domů, uvařit si horký čaj a předstírat, že nic neviděla. Ale motýl se nehýbal – jako by věděl, že zlatá křídla nestačí. Jako by celou dobu věděl to, co Bea ještě nevěděla: že některá omluvy nelze poslat. Lze je jen vyslovit.

Bea pomalu, téměř bezhlučně sestoupila ze schůdků stromového domečku a krok za krokem se přiblížila k jabloni. Zora ji zaslechla, až když byla dva kroky od ní — zvedla hlavu a podívala se na ni bez výrazu, jen těmi velkými tmavými očima, které vždy prozradily víc, než by Zora chtěla.

Bylo ticho. Dlouhé, trochu nepříjemné ticho, jaké bývá mezi lidmi, kteří mají co říct, ale nevědí, kde začít.

„Hledala jsem motýla,“ řekla nakonec Bea a hned si uvědomila, že to zní hloupě.

„Jaký motýl?“ zeptala se Zora.

Zlatého. Z knížky po babičce. Měl ti přinést… Bea se zarazila, protože si najednou uvědomila, že zní ještě hloupěji než před chvílí. Měl ti přinést, že mě to mrzí. Ale zastavil se tady a nehnul se. Myslím, že chtěl, abych ti to řekla sama.

Zora pomalu pohlédla na větev jabloně – a zlatý motýl tam skutečně seděl, tiše, jako malá třpytivá ozdoba, kterou po svátcích zapomněli sundat. Potom se Zora podívala na Beu.

Je ti to opravdu líto?

Opravdu. Panenka není tak důležitá jako ty. Bea si oddechla, jako by jí někdo sundal z ramen těžký batoh, který tam celý večer nosila, aniž by si to uvědomovala. A ty nejsi otravná. Řekla jsem to jen proto, že mi bylo líto, že jsi odešla.

Zora dlouho mlčela, s notesem na kolenou a perem v ruce. Pak tiše, ale jasně řekla: Mně je to taky líto. Neměla jsem tě nazývat lakomcem.

V tu chvíli vzlétl zlatý motýl z větve jabloně, opísal velký pomalý kruh nad jejich hlavami — a pak se rozplynul v podvečerním vzduchu, jako by ho někdo sfoukl jako svíčku, a na jeho místě zůstalo jen několik zlatých třpytivých částeček, které se pomalu snášely na trávu.

„To bylo úžasné,“ zašeptala Zora.

„To ano,“ souhlasila Bea. A pak, téměř nesměle, dodala: „Chceš si půjčit panenku? Na celý víkend, jestli chceš.“.

Zora se rozesmála – hlasitě, trochu nečekaně, takovým smíchem, který se ozve, když je člověk zároveň šťastný a trochu dojatý. Bea se také rozesmála a smály se tak dlouho, dokud je maminky nezačaly volat k večeři, každá z jiného konce Jabloňové ulice, a jejich hlasy se setkaly někde uprostřed nad cestou, kde před chvílí proletěl zlatý motýl.

Bea si té noci před spaním vzala zlatou knížečku a podívala se do ní. Byla prázdná – ani kousíček papíru, ani skvrna ve tvaru motýla. Jen prázdné bílé stránky, čisté jako ráno po bouřce, kdy se všechno leskne a voní čerstvostí.

Ale kdo ví — možná se zase omluvím, až to bude potřeba.

Poučení

Když někomu ublížíme, nestačí najít výmluvu nebo zkratku – skutečné omluvy musíme vyslovit sami, slovy i srdcem. A tím nejvřelejším slovem na světě není „děkuji“ ani „prosím“ — je to „promiň“, vyslovené s odvahou podívat se druhému do očí.