Město, kde všechny obláčky usnuly

Filipovi bylo sedm let a byl přesvědčen, že spánek je jedním z největších vynálezů nudy. Každý večer si našel nový důvod, proč ještě nezavřít oči. Jednou musel dokončit hrad z kostek, jindy si vzpomněl, že ještě nepohladil plyšového medvídka přesně sedmnáctkrát. A když už ho nic rozumného nenapadlo, prostě řekl, že ještě vůbec není unavený, i když přitom zíval tak široce, že se jeho kočka Micaľka vyděšeně schovala pod židli.

Ten večer ležel v posteli, ale místo spánku pozoroval měsíc za oknem. Najednou se ozvalo jemné šustění, jako by někdo třásl velkým péřovým polštářem. Za sklem se objevil malý obláček s brýlemi, který vypadal nesmírně zaneprázdněně. Mráček zaklepal na okno, otevřel malý deštník a zakřičel: „Filipe, potřebujeme pomoc! Velkou pomoc! A nejlépe hned!“

Ještě než se Filip stačil zeptat, co se děje, okno se rozzářilo stříbrným světlem. Místnost se roztočila jako kolotoč a chlapec se ocitl na měkké stezce z mraků. Nad jeho hlavou pluly stovky nadýchaných domečků, z komínů stoupaly barevné jiskřičky a ve vzduchu se vznášela vůně vanilky a čerstvého deště. Před ním se rozprostíralo Město obláčků.

„Jmenuji se Pufko,“ představil se obláček v brýlích. „A máme obrovský problém. Každou noc malujeme sny pro děti po celém světě. Jenže čím dál víc dětí chodí spát velmi pozdě. Musíme proto pracovat déle, jsme unavené a děláme samé chyby.“

Filip se udiveně rozhlédl. Na velkém náměstí seděly desítky obláčků za malířskými stojany. Některé kreslily létající lodě, jiné duhové lesy nebo veselé zvířátka. Mnohé z nich však při práci usínaly. Jeden obláček namaloval slona s kachním zobákem. Druhý vytvořil hrad, který měl místo věží obrovské mrkve. Třetí nakreslil žirafu na kolečkových bruslích, která jezdila po polévce.

„To není správné?“ zeptal se Filip a rozesmál se.

„Ne vždy,“ povzdechl si Pufko. „Někdy jsou podivné sny zábavné. Ale když jsme příliš unavené, sny se nedokončí. Pak se děti ráno probouzejí rozmrzelé, nevyspalé a bez energie.“

Právě v tu chvíli se ozval hlasitý rachot. Z obrovského ateliéru vyletěla skupina dešťových mraků oblečených do pruhovaných kalhot. Za nimi se kutálely růžové melouny s křídly. Filip se smál tak moc, že si musel držet břicho.

„To je dílo obláčku Bambuľky,“ řekl Pufko. „Zaspal při kreslení.“

Filip si myslel, že jde jen o zábavnou nehodu, ale když pokračovali městem, všiml si dalších problémů. Některé sny se rozpadaly na kousky jako puzzle. Jinde chyběly barvy. V jedné dílně dokonce vznikl sen zcela bez konce, takže se neustále točil dokola.

„Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se.

Pufko si upravil brýle. „Musíme doručit Třpytivý pyl do Velké malířny snů. Bez něj obláčky nevydrží bdělé a soustředěné. Jenže pyl se nachází za Duhovými kopci a nikdo z nás už nemá dost sil na cestu.“

Filip ani na chvíli neváhal. Nasedl na létající obláček, který sloužil jako dopravní balón, a společně se vydali na cestu. Letěli nad lesy z páry, řekami v měsíčním světle a kopci pokrytými jemnou mlhou. Všechno bylo tak zvláštní a krásné, že chlapec občas zapomněl mluvit.

Když dorazili k Duhovým kopcům, čekala na ně první překážka. Úzkou cestu blokoval obrovský obláček Strakoš. Chrápal tak hlasitě, že se kopce otřásaly. Každé jeho chrápnutí vytvořilo malý vír větru.

„Musíme ho probudit,“ řekl Pufko.

Filip zkoušel křičet, tleskat i poskakovat, ale nic nepomáhalo. Nakonec si všiml obrovského peříčka, které leželo vedle cesty. Jemně jím polechtal Strakošův nos. Obří obláček kýchl tak silně, že vyletěl metr do vzduchu.

„Promiňte!“ zvolal překvapeně. „Asi jsem zaspal na stráži.“

Za kopci se rozprostíralo pole třpytivého pylu. Miliony drobných světýlek se leskly jako hvězdy rozsypané po trávě. Filip a Pufko začali plnit velký pytel. Právě když byli téměř hotovi, objevil se nečekaný problém.

Nad polem kroužil větrný rošťák Fučko. Byl to rozcuchaný vichr, který miloval nepořádek. Jediným závanem rozvířil pyl do všech stran. Třpytivá zrnka létala vzduchem jako roj zlatých motýlů.

„Chyťte je!“ křičel Pufko.

Následovala bláznivá honička. Filip skákal po obláčcích, Fučko se chechtal a pyl lítal všude kolem. Jedno zrnko mu přistálo na nose, další ve vlasech a několik jich dokonce skončilo v botách. Nakonec ho napadlo řešení. Rozprostřel velkou plachtu na zachytávání deště a počkal, až Fučko znovu silně zafouká. Tentokrát vítr nafoukal veškerý pyl přímo do připraveného pytle.

„Skvělé!“ zvolal Pufko.

S plným pytlem spěchali zpět do města. Když dorazili do Velké malířny snů, obláčky už byly na pokraji sil. Některé zívaly tak moc, že se jim okraje roztřepily jako staré peřiny. Jiné si kreslící štětce pletly s lžícemi.

Filip vysypal třpytivý pyl do velké stříbrné nádoby. Světýlka se rozzářila a po celé místnosti se rozlila jemná záře. Obláčky se okamžitě cítily lépe. Barvy opět zářily, štětce létaly po plátnech a sny začaly vznikat přesně tak, jak měly.

Jedna věc však Filipa stále trápila. „Jestli vám pyl pomohl, proč jste měli problém?“ zeptal se.

Nejstarší obláček, jehož brada vypadala jako chomáček mlhy, se usmál. „Pyl pomáhá jen trochu. Skutečným problémem je, že mnoho dětí nedopřeje sobě ani nám dost času na odpočinek. Když děti spí, jejich těla i mysl si odpočinou. A my mezitím připravujeme sny. Pokud všichni zůstávají vzhůru příliš dlouho, únava se hromadí jako sněhová koule.“

Filip se zamyslel. Vzpomněl si na rána, kdy se mu nechtělo vstávat, kdy byl mrzutý nebo se nedokázal soustředit. Možná na tom přece jen něco bylo.

V tu chvíli se obloha nad městem rozzářila tisíci barevných obrazů. Nové sny odléhaly k dětem. Letěly na křídlech měsíčního světla, tiše se vznášely nad střechami domů a mizely v oknech dětských pokojů.

„Je čas vrátit se domů,“ řekl Pufko.

Filip pocítil zvláštní únavu, ale tentokrát mu byla příjemná. Vstoupil na měkký obláček a nechal se odnést zpět. Když otevřel oči, ležel ve své posteli. Měsíc stále svítil za oknem a Micaľka spokojeně chrápala u jeho nohou.

Na parapetu však leželo malé pírko z Duhových kopců. Filip ho vzal do ruky a usmál se. Možná se mu to všechno jen zdálo. Ale možná taky ne.

Od té doby už večer nevymýšlel nekonečné důvody, proč ještě nezavřít oči. Když nastal čas spánku, představoval si obláčky ve svém městě vysoko na obloze. A někde mezi prvním zívnutím a poslední myšlenkou se mu vždy zdálo, že slyší veselý hlas Pufka, jak spokojeně oznamuje, že dnešní sny jsou připraveny včas.

Poučení

Odpočinek není ztráta času, ale dar, který pomáhá tělu i mysli načerpat nové síly na další den. Když dopřejeme sobě i svým nápadům klidný prostor, mohou se rozvíjet krásněji a sebevědoměji.