Malý tuleník a ztracená perla

Daleko na severu, tam, kde moře zpívá mezi ledovými krami a sníh v noci září jako cukr, žil malý tuleník jménem Timi.

Timi byl nejmenší ze všech tuleňů.

Měl malé ploutve.
Malý nos.
A opravdu velké oči.

Ale to nejhorší bylo…

…se strašně bál vody.

Což je u tuleně dost nepraktické.

Ostatní tuleni se potápěli, skákali a honili ryby.

Timi seděl na ledu a křičel:
„Pozor! Ta voda je mokrá!“

„To je doslova voda,“ zasmála se jeho sestra Lili.

Timi jen nervózně objal svou oblíbenou rybí hračku.

Jednoho večera se celá kolonie tuleňů shromáždila kolem staré babičky Elzy.

Všichni poslouchali babičku Elzu.

Dokonce i rackové.
A ti obvykle nikoho neposlouchali.

Babička Elza vyprávěla legendu o Měsíční perle.

„Kdysi dávno,“ začala tajemným hlasem, „chránila naše moře kouzelná perla. Díky ní bylo moře klidné a led pevný.“

Malí tuleni poslouchali s otevřenými tlamami.

„Ale jednoho dne se ta perla ztratila.“

„A co se stalo pak?“ zeptal se Timi.

Babička Elza ukázala na temné moře.

„Od té doby se tu občas vyskytují silné bouřky.“

Právě v tu chvíli:

„VUUUUUŠŠŠŠ!“

Zafoukal silný vítr.

Jedna ryba někomu přistála na hlavě.

„To je znamení,“ řekla babička Elza vážně.

Timi polkl.
„Jaké znamení?“

„Že perla se musí najít.“

Všichni ztichli.

Potom se ozval velký tuleň Bruno:
„Já bych ji našel, ale po večeři jsem moc unavený.“

„A já jdu zítra do lázní,“ řekl další.

„A mě bolí ploutev z přemýšlení,“ dodal ten třetí.

Timi si povzdechl.

Nikomu se do toho nechtělo.

V noci však přišla obrovská bouřka.

Vlny narážely do ledu.
Vítr hučel.
A malý ledový most vedoucí k obydlím tuleňů se začal lámat.

„Musíme něco udělat!“ křičela Lili.

Timi se třásl.

Ne od zimy.

Ze strachu.

Pak si vzpomněl na babičku Elzu.

A na perlu.

„Já ji najdu,“ řekl tiše.

„Ty?!“ vykulil Bruno oči.

„Vždyť ty se bojíš i louže.“

Timi sklopil uši.

„Stejně půjdu.“

Následujícího rána vyrazil.

Měl malý šátek.
Tři sušené ryby.
A mapa nakreslená tak špatně, že ta velryba vypadala jako brambora.

První zastávkou byla Ledová jeskyně ozvěn.

Uvnitř bylo ticho.

Až příliš ticho.

Timi opatrně vešel.

„Haló?“ zašeptal.

„Halóóóóó!“ ozvala se ozvěna.

Timi vyskočil tři centimetry do vzduchu.

„To jsem byl já?“ zeptal se.

„JAJAJAJA!“ odpověděla jeskyně.

„Tahle jeskyně je fakt otravná.“

Najednou se ze sněhu ozvalo:
„Pomoc!“

Timi odhrabal sníh a našel malého tučňáka.

Byl zamotaný v rybářské síti.

„Jmenuji se Piko,“ zachvěl se tučňák. „Už dvě hodiny se tu točím dokola.“

„Proč jsi neodešel?“

„Protože jsem byl zmatený.“

„Aha.“

Timi ho osvobodil.

Piko se usmál.
„Pomůžu ti.“

A tak pokračovali společně.

Cestou potkali mrzutého kraba Gustava.

Seděl na kameni a brblal.

„Nic už není jako dřív.“

„Co se stalo?“ zeptal se Timi.

„Moře je čím dál divočejší. Včera mi vlna odnesla večeři.“

„To je smutné.“

„Byla to velmi příjemná večeře.“

Gustav se nakonec k nim přidal.

„Někdo vás musí ochránit,“ řekl důrazně.

„Před čím?“ zeptal se Piko.

„Nevím. Ale určitě před něčím.“

Večer dorazili k obrovskému ledovému oblouku.

Pod ním se rozprostírala temná laguna.

Voda zvláštně zářila.

„Perla je tam dole,“ zašeptal Gustav.

Timi zbledl.

Dole byla hluboká voda.

Velmi hluboká voda.

„Já… já tam nedokážu jít.“

V tu chvíli se ozvalo hlasité praskání.

Led za nimi se začal rozpadat.

„Timi!“ vykřikl Piko.

Malý tuleň se podíval na své kamarády.

Bát se bylo snadné.

Ale nechat kamarády v nebezpečí?

To bylo horší.

Timi se zhluboka nadechl.

A poprvé v životě skočil do vody.

„PLESK!“

Byla zima.
Tmavá.
A plná bublinek.

Timi rychle mávl ploutvemi.

Zpočátku neohrabaně.
Tak to je lepší.
A najednou…

…plaval.

„Já PLAVU!“ vykřikl pod vodou.

Což nebylo zrovna praktické, protože se málem napil moře.

Na dně laguny něco svítilo.

Měsíční perla.

Byla schovaná v obrovské mušli.

Timi ji opatrně vzal.

V tu chvíli se voda kolem nich rozzářila modrým světlem.

Mořské vlny se uklidnily.
Led přestal praskotat.
A vítr utichl.

„Povedlo se!“ zvolal Piko.

Když se vrátili domů, všichni tuleni jásali.

Dokonce i Bruno.

I když trochu neochotně.

Babička Elza se usmála.

„Vidíš, Timi? Odvaha neznamená nemít strach.“

„Tak co to znamená?“

„Učinit správnou věc i přes strach.“

Timi se usmál.

A pak skočil do vody úplně sám.

Sice trochu nakřivo…

…ale skočil.

---

Poučení

Odvaha neznamená, že se člověk nebojí. Znamená to, že je schopen pomoci a udělat správnou věc i přes strach.

---