Záhada hodinové věže

Uprostřed města Hrnčekovo stála stará hodinová věž.

Byla obrovská. Měla zelenou střechu a každou hodinu odbíjela tak hlasitě, že se třásli i holubi na náměstí.

„BIM-BAM-BUCH!“

Přesně v sedm ráno.
Přesně v osm.
Vždycky přesně.

Až jednoho dne…

Vůbec nezazvonila. Lidé se zastavili.

Pekař vytáhl z pece spálené rohlíky.
Pošťák přišel do práce v pantoflích.
A ředitel školy začal obědvat v půl deváté ráno.

Celé město bylo v zmatku. „Čas se pokazil!“ křičeli lidé.
V tom městě bydlel i Leo. Bylo mu sedm let, měl zrzavé vlasy a nekonečně mnoho otázek. Nejraději ze všeho rozebíral věci.

Jednou rozebral budík.
Pak toustovač.
A jednou málem i vysavač, ale ten se ubránil díky kabelu.

Když zjistil, že hodinová věž přestala fungovat, rozzářily se mu oči. „To musím vidět!“
Maminka ho však zastavila.
„Ani náhodou. Ta věž je stará a nebezpečná.“ Leo přikývl. A pak tam samozřejmě šel.

Večer se tiše vykradl z domu.
Vzal si baterku, šroubovák a tři malinové bonbóny pro případ nouze.

Před věží bylo ticho. Až příliš velké ticho.

Dveře zavrzaly:
„KRRRRR.“

Uvnitř to vypadalo jako obrovské kovové bludiště.

Kolečka.
Řetězy.
Páky.
Ozubená kola velká jako jízdní kola.

A všude to tikalo.

Tik.
Tik.
Tik.

„Takže čas ještě žije,“ zašeptal Leo. Najednou uslyšel podivný hlas.
„Nekřič tak nahlas.“ Leo se otočil.

Na jednom obrovském kole seděl malý chlapec v modrém kabátě.
„Kdo jsi?“ zeptal se Leo.
„Jmenuji se Teodor.“
„A co tady děláš?“
„Pracuji.“

Leo se rozhlédl.
„Ty opravuješ hodiny?“

Teodor pokrčil rameny.
„Někdo to udělat musí.“

Leo si všiml, že Teodor má ruce celé od oleje a v kapsách plno šroubů.

„Jsi tu sám?“

„Už velmi dlouho.“

To znělo trochu smutně. Než se Leo stačil zeptat na další podrobnosti, ozvalo se hlasité:

„KLANG!“

Celá věž se otřásla. Jedno z obrovských kol se přestalo točit.
A pak druhé. A třetí.

„To není dobré,“ řekl Teodor.
„Co se děje?“
„Hlavní stroj času se zasekl.“
„A co se stane?“

Teodor se zamračil.
„Pokud se úplně zastaví, zítřek nikdy nepřijde.“

Leo vykulil oči.
„CO?!“

„Zůstaneme navždy v dnešku.“

To sice znělo skvěle kvůli škole…

…ale zas ne až TAK super.

„Musíme to opravit!“ řekl Leo.

Teodor přikývl.
„Potřebujeme zlatou pružinu.“

„A kde je?“
Teodor ukázal nahoru.
Úplně nahoře.
Někde pod střechou věže.
Leo polkl.

Schody byly úzké.
Staré.
A vypadalo to, že se rozpadnou už jen z toho uraženého pohledu.

Začali stoupat.

První patro bylo plné kyvadel.
Druhá hodina tikajících hodin.
A za třetí…

…bylo plné kukaček.

„KUKU!“
„KUKU!“
„KUKU!“

Leo málem dostal infarkt.
„Proč jich tu je tolik?!“
„Nikdo je nevypíná,“ řekl Teodor.
Jedna kukačka se Leovi zakousla do rukávu.
„Pusť mě, ty dřevěná slepice!“
Nakonec se dostali až nahoru. A tam narazili na problém. Zlatá pružina se zamotala do obrovského hnízda.

„To je hnízdo?!“
„Ano,“ řekl Teodor.
„Co tam je?“
Ozvalo se:

„HÚÚÚÚÚ!“

Obrovská mechanická sova otevřela oči.

Měla kovová křídla.
Žlutá světla místo očí.
A zobák ostrý jako nůžky.

„To.“

Sova se vrhla přímo na ně.

Leo se schoulil.
Teodor hodil šroub.
A sova narazila do zvonu:

„DOOOONG!“

„Musíme odvést jeho pozornost!“ křičel Leo. Pak ho napadlo něco.
Vytáhl malinové bonbóny.
„Vážně?“ zeptal se Teodor.
„Nikdo neodolá malinovým bonbónům.“ Ani mechanická sova.
Leo hodil bonbón na druhou stranu místnosti.
Sova za ním okamžitě vyrazila.

„Teď!“

Teodor vyskočil na hnízdo a vytáhl zlatou pružinu. Jenže podlaha zapraskala.
„To nezní dobře,“ řekl Leo.
„Vůbec ne.“

„KRAAAAK!“

Podlahy se propadly. Oba začali padat dolů věží.
Proletěli kolem kukaček, kolem kol i kolem obrovského zvonu.

„AAAAAAAA!“

Na poslední chvíli se Leo zachytil lana. Teodor visel pod ním jako mokrá bunda.
„Nevím, jestli to s námi zvládnu!“
„Tak se víc snaž!“ křičel Teodor. Společně se vyšplhali zpátky ke stroji.
Teodor vložil pružinu na místo a celá věž se rozzářila.

Kola se opět roztočila.
Páky začaly klapat.
A obrovské hodiny se daly do pohybu.

Tik.
Tak.
Tik.
Tak.

A pak…

„BIM-BAM-BUCH!“

Hodinová věž opět odbila. Celé město jásalo.

Ráno bylo zase ráno.
Oběd je prostě oběd.
A škola je bohužel škola.

Leo se usmál.
„Podařilo se nám to.“

Ale když se otočil, Teodor už tam nebyl. Zůstala po něm jen malá zlatá šroubka. Leo ji dodnes schovává v zásuvce.

A pokaždé, když hodinová věž odbíjí celou hodinu…

…má pocit, že někde uvnitř stále pracuje tajemný chlapec, který opravuje čas.

---

Poučení

Každý problém se dá vyřešit, pokud člověk nepodlehne strachu a pomůže ostatním. I malé nápady mohou zachránit velké věci.

---

Kvíz pro děti

1. Jak se město jmenovalo?

• A) Zvonkovo
• B) Hrnčekovo
• C) Tikalkovo

2. Co se pokazilo?

• A) Most
• B) Škola
• C) Hodinová věž

3. Co potřebovali k opravě času?

• A) Stříbrný klíč
• B) Zlatá pružina
• C) Velké kladivo

4. Jaké bylo hlavní ponaučení?

• A) Nejíst bonbóny
• B) Bát se sov
• C) Nevzdávat se a pomáhat ostatním