Marek a ostrov hlučných myšlenek

Když začaly letní prázdniny, Marek si představoval, že bude celé dny pobíhat po dvoře, jíst malinové nanuky a hrát si na průzkumníka džungle mezi starými jabloněmi za domem. Jenže třetí den prázdnin seděl na schodech s rukama založenýma na hrudi a tvářil se, jako by mu někdo zakázal veškerou zábavu na světě. Nejdřív se pohádal se sestrou o dálkové ovládání, pak mu spadlo kolo do bláta a nakonec se mu roztrhla taška s kartami, které celé odpoledne pečlivě třídil. Všechno ho rozčilovalo tak moc, že měl pocit, jako by mu v hlavě poskakovaly hlučné bubny.

„Proč se dneska všechno kazí?“ zamumlal a kopl do malé šišky u schodů. Šiška odskočila až pod keř rybízu, odkud se najednou ozvalo podivné cinknutí, jako by někdo udeřil lžičkou o sklenici. Marek zbystřil pozornost. Vstal a odhrnul větve. Mezi listy se leskla malá kovová krabička s modrým knoflíkem. Vypadala trochu jako staré rádio pro panenky, jen měla na boku namalované ucho a podivné kroužící čáry.

Marek stiskl knoflík. Zpočátku se nic nestalo. Pak se však zpod jeho tenisek zvedl jemný vánek a zahrada se začala pomalu rozmazávat, jako by ji někdo maloval vodovými barvami. Stromy se zavlnily, vzduch provoněl mořem a Marek najednou zjistil, že stojí na dřevěném molu uprostřed tyrkysové vody. Před ním se rozprostíral ostrov plný vysokých palem, barevných domků a podivných zvonků, které visely na každé střeše.

Jakmile Marek udělal první krok, z lesa vyběhlo něco malého, chlupatého a okřídleného. Stvoření mělo velké kulaté oči, křídla jako papírový netopýr a na hlavě čepičku s peříčkem, které se neustále vrtělo. „Konečně!“ vykřikl. „Už jsem si myslel, že přijde nějaký nudný dospělák, co pořád mluví o dýchání a zelenině.“

„Kdo jsi?“ zeptal se Marek podezíravě.

„Fingo. Profesionální posluchač zvuků, ochutnávač kokosových koláčů a občasný zachránce ostrova,“ řekl tvor hrdě a uklonil se tak hluboce, že mu čepice spadla do písku. Když ji zvedl, z palmy nad nimi spadl kokos přímo do kbelíku s rybami, který nesl kolemjdoucí pelikán. Pelikán se uraženě otočil a zamručel něco, co znělo jako starý traktor.

Marek se poprvé za celý den rozesmál. V tu chvíli se však odněkud ozvalo silné dunění. Země se lehce zachvěla a zvonky na domech začaly nepříjemně cinkat. Fingo zbledl tak moc, že mu zešedly uši.

„To není dobré,“ zamumlal. „Ostrov zase vnímá příliš mnoho hlučných myšlenek.“

Marek nerozuměl ani slovu, ale než stačil něco zeptat, obloha zbarvila do oranžova a z lesa vyletěl hejno barevných ptáků. Každý z nich křičel jiným hlasem. Jeden zněl rozzlobeně, druhý plačtivě a třetí se smál tak hlasitě, až se ve vzduchu převaloval.

Fingo vysvětlil, že na ostrově má každá emoce svůj zvuk. Veselé myšlenky jemně cinkají jako zvonky na kole, klidné šumí jako moře a rozzlobené dunění dokáže rozhýbat celé skály. Když někdo své pocity příliš dlouho skrývá nebo je nechá najednou vybuchnout, na ostrově začne panovat nepořádek.

„A kdo to teď dělá ten hluk?“ zeptal se Marek.

Fingo se na něj chvíli díval a pak ukázal prstem přímo na jeho hruď. „Ty.“

Marek se zamračil. „Já nic nedělám.“

„Právě v tom je ten problém,“ povzdechl si Fingo. „Všechno v sobě držíš tak silně, že z toho ostrov praskne.“

Marek se chtěl rozzlobit ještě víc, ale v tu chvíli se pod nimi zachvěla dřevěná lávka a z nedalekého domku vyletěly talíře plné polévky. Jeden z nich přistál starému kocourovi přímo na hlavě. Kocour si rezignovaně olízal mrkev z vousů a beze slova odešel.

„Vidíš?“ řekl Fingo. „Tvoje myšlenky mají hlasitější bubny než sopka během papouščího festivalu.“

V následujících hodinách se procházeli po ostrově a Marek si začal všímat podivných věcí. U pláže seděly děti, nad jejichž hlavami poletovaly malé barevné obláčky. Když se smály, obláčky vydávaly jemné zvonivé tóny. Když se někdo urazil, obláček se nafoukl a vydával zvuk podobný houkačce porouchaného autobusu.

Na trhu zase jedna paní prodávala melouny, které měnily barvu podle nálady kupujícího. Když přišel veselý rybář, meloun se rozzářil žlutě. Když se přiblížil rozzlobený kuchař, okamžitě zčervenal a začal syčet jako pánev.

Marekovi to připadalo směšné, ale zároveň podivně pravdivé. I on občas cítil, jak se v něm hněv hromadí jako pára v hrnci, jen nikdy nevěděl, co s tím dělat.

Večer ho Fingo zavedl na kopec nad ostrovem. Rostly tam stromy se stříbrnými listy, které ve větru jemně šustily. Pod nimi stála obrovská mušle velká jako stan.

„Tohle je Poslechárna,“ řekl Fingo tiše. „Sem chodí obyvatelé ostrova, když jsou jejich myšlenky příliš hlučné.“

Marek se posadil do měkké trávy. Nejprve bylo ticho. Pak uslyšel své vlastní myšlenky. Nebyly to slova, ale zvuky. Hněv duněl jako velký buben. Smutek šuměl jako déšť na okně. A někde úplně vzadu jemně cinkala radost, jenže ji bylo sotva slyšet.

„To je zvláštní,“ zašeptal.

„Není to nic zvláštního,“ opravil ho Fingo. „Je to prostě pravda.“

Druhý den se ostrov probudil do obrovského chaosu. Z palmového přístavu se ozývalo rachocení, jako by tam někdo najednou převaloval stovky sudů. Když tam Marek s Fingem doběhli, zjistili, že se všechny lodě nekontrolovatelně pohybují po vodě. Vlny narážely do mola a ryby vyskakovaly tak vysoko, že přistávaly v kloboucích turistů.

„Někdo musí být pořádně naštvaný,“ řekl Fingo.

Marek se zhluboka nadechl. Cítil, jak se mu v břiše opět hromadí nepříjemné napětí. Vybavily se mu všechny drobnosti, které ho doma rozčilovaly – hádky, rozbité věci, pocit, že mu nikdo nerozumí. Dunění zesílilo.

„Zkus před tím neutíkat,“ řekl Fingo klidně. „Prostě řekni, co cítíš.“

Marek se zpočátku cítil trapně. Pak si sedl na okraj mola a zamumlal: „Jsem naštvaný, když se mi něco nepovede. A ještě víc mě rozčiluje, když předstírám, že mi to nevadí.“

V tu chvíli se dunění trochu utišilo. Moře přestalo tak silně vlnit a jedna z lodí se pomalu přestala točit dokola jako splašená kachna.

Fingo se usmál. „Vidíš? Emoce nechtějí vždycky křičet navěky. Jen nechtějí zůstat zavřené ve sklepě.“

Odpoledne je čekala další podivná cesta. V džungli za ostrovem prý žilo Echozvíře – obrovské stvoření, které každou hlasitou myšlenku opakovalo desetkrát hlasitěji. A teď se probudilo.

Cesta džunglí byla plná šustících listů a podivných rostlin, které při dotyku vydávaly tóny jako klavír. Marek jednou omylem šlápl na modrý list a celý keř začal zpívat operním hlasem. Fingo se smál tak silně, až narazil do banánovníku a dostal po hlavě měkkým přezrálým banánem.

„Nikomu ani slovo,“ zamumlal důstojně, přičemž měl banán přilepený k uchu.

Když dorazili k jeskyni Ozvěny zvířat, ozývalo se z ní hlasité dunění. Každý zvuk se vracel desetkrát silnější. „Jsem naštvaný!“ zakřičel někdo uvnitř a jeskyně okamžitě odpověděla: „NAŠTVANÝ! NAŠTVANÝ! NAŠTVANÝ!“

Marek opatrně vešel dovnitř. Uprostřed jeskyně sedělo obrovské chlupaté zvíře s dlouhými ušima a smutnýma očima. Každý jeho vzdech zněl jako hrom.

„Proč křičíš?“ zeptal se Marek.

„Protože nikdo neposlouchá,“ zamručelo Echozviera. „Každý se snaží své pocity rychle potlačit. Pak se ale vracejí ještě silněji.“

Marek se posadil vedle něj. Nic neříkal. Jen poslouchal. Postupně dunění sláblo. Echozviera začalo vyprávět o tom, jak se bojí samoty, jak ho unavuje věčné křičení a jak by chtělo alespoň jednou uslyšet klidné ticho.

Když vyšli z jeskyně, džungle už nehučela. Listy jemně šuměly a z dálky bylo slyšet moře.

Ten večer se na ostrově konal Festival tichých hvězd. Lidé zapalovali malé lampičky, které měnily barvy podle nálady. Děti seděly na pláži, jedly kokosové koláče a vyprávěly si vtipné příhody. Jeden rybář se tak smál svému vlastnímu vtipu, až spadl ze židle přímo do kbelíku s mušlemi.

Marek si uvědomil, že se cítí podivně klidný. Ne proto, že by zmizely všechny nepříjemné pocity, ale proto, že je už neskrýval pod tlustou přikrývkou hněvu.

Když se obloha zaplnila hvězdami, Fingo si přisedl vedle něj. „Víš, co je na emocích nejzvláštnější?“

Marek zavrtěl hlavou.

„Když je člověk pochopí, přestanou řídit celý den jako rozzlobený kapitán bez mapy.“

Marek se usmál. Vlny klidně šuměly o břeh a zvonky na domech se jemně pohupovaly ve večerním větru. Najednou měl pocit, že i jeho myšlenky znějí tišeji.

Druhého rána ho probudila vůně pečených banánů a hlasité troubení lodí s mušlemi v přístavu. Na ostrově panoval klid. Nikde nic necinkalo ani nebouchalo. Dokonce i pelikán s kbelíkem ryb vypadal spokojeně, i když mu z kapsy na vestě stále trčela jedna sardinka.

Fingo podal Markovi malou mušli. „Až budeš mít doma pocit, že ti v hlavě je příliš velký hluk, přilož si ji k uchu.“

„A přenese mě to zpátky sem?“ zeptal se Marek.

Fingo se zasmál. „Ne. Ale připomene ti to, že každá emoce chce být nejprve vyslechnuta, teprve pak se uklidní.“

Marek přikývl a stiskl mušli v dlani. V tu chvíli se kolem něj opět zvedl jemný vánek a ostrov se začal rozmazávat jako obraz ve vodě.

Za chvíli už zase seděl doma na schodech u rybízového keře. Všechno vypadalo jako obvykle, jen v dlani stále držel malou lesklou mušli.

Sestra vyšla na dvůr a opatrně se na něj podívala. „Pořád se zlobíš?“

Marek chvíli přemýšlel. Pak pokrčil rameny. „Trochu. Ale už z toho nemusím dělat bouři.“

A když se večer chystal ke spánku, zdálo se mu, že někde velmi daleko slyší jemné cinkání zvonků a klidný smích hvězd nad tichým ostrovem.

Poučení

I silné emoce se časem uklidní, pokud jim člověk rozumí a nedovolí jim, aby ovládaly celý jeho svět. Klid často nepřichází tehdy, když všechny pocity zmizí, ale když je člověk přestane skrývat před sebou i před ostatními.