Včelka Bzučka a stavba největšího úlu

Na malé slunné louce za starým dubem žila včelka jménem Bzučka. Byla to velmi šikovná a ctižádostivá včelka. Od rána do večera lítala, sbírala nektar a snila o tom, že jednou postaví největší a nejkrásnější úl na celé louce. Tak velký, že ho budou obdivovat všichni motýli, berušky i mravenci.

„Můj úl bude dokonalý!“ prohlásila Bzučka hrdým bzučením. „Nebude v něm ani jediná chyba!“

Začala stavět hned následující den. Přinesla si ten nejlepší vosk, nejkrásnější kvítky na ozdobu a pustila se do práce. První řadu buněk postavila pěkně rovně. Druhou řadu také. Ale když se dostala k třetí řadě, jedna buňka se jí postavila trochu nakřivo.

„Fuj! To je chyba!“ zvolala Bzučka rozzlobeně a celou řadu zbořila. „Musí to být dokonalé!“

Druhý pokus dopadl ještě hůře. Když se pokoušela vytvořit na střeše velký oblouk, všechno se pod tou vahou převrátilo a spadlo jí přímo na hlavičku. Včelka seděla uprostřed hromady vosku a zahanbením zrudla.

Přišel za ní její kamarád Čmelák Brumko, který byl známý tím, že se dokázal smát každému neúspěchu.

„Čmeláčku, co děláš?“ zeptal se vesele. „Stavím největší úl… ale pořád se mi to nedaří,“ zamumlala smutně.

Brumko se zasmál: „A víš co? Moje první tři úly se mi úplně rozpadly. A ten čtvrtý byl křivý jako stará větev. Ale díky tomu jsem se naučil, jak ho postavit lépe.“

V následujících dnech se pokoušela postavit úl sama. Zkoušela to znovu a znovu. Jednou jí úl spadl, jindy se rozpadl, jindy byl tak malý, že se do něj vešla jen ona sama. Včelka byla čím dál unavenější a začínala být smutná.

Jednoho odpoledne, když už jí z únavy padaly víčka, přišly za ní kamarádky Lienka a Motýlik.

„Bzučko, proč to s námi nezkusíš?“ zeptala se Lienka. „Protože nechci, abyste viděli moje chyby,“ přiznala tiše Bzučka.

Kamarádky se na sebe podívaly a rozesmály se. „Ale chyby jsou přece normální! Podívej se na mě,“ řekla Lienka a ukázala svá křídla. „Když jsem se učila létat, spadla jsem asi dvacetkrát. A teď létám nejvýš ze všech!“

Bzučka se konečně trochu usmála. Rozhodla se, že to zkusí jinak. Tentokrát nechala kamarády, aby jí pomohli. Když se jí něco nepovedlo, místo aby to rozbila, zasmála se a zkusila to opravit jinak.

A najednou se úl začal krásně rozrůstat. Po mnoha dnech práce stál uprostřed louky největší úl, jaký kdy viděli. Nebyl úplně rovný, tu a tam měl pokřivená okénka a jednu zvláštní věžičku, ale byl teplý, prostorný a voněl medem a květinami.

Všechna zvířátka z louky přišla obdivovat její dílo. Bzučka stála před svým dílem a poprvé se na něj usmála bez studu.

„Víš co?“ řekla Brumkovi. „Myslela jsem si, že chyby jsou špatné. Ale kdybych neudělala všechny ty chyby, nikdy bych se nenaučila postavit něco tak krásného.“

Brumko se zasmál a poplácal ji křídlem: „Přesně tak, Bzučko. Chyby nejsou překážkou. Jsou to ti nejlepší učitelé.“

Poučení

Chyby nás neoslabují, ale činí nás moudřejšími a kreativnějšími. Pokud se jich nebojíme a umíme se jim zasmát, otevírají nám cestu k věcem, o kterých jsme ani nesnili.