Matúš a zpěv zeleného jezírka

Na okraji hlubokého lesa, kde se večer mezi stromy vznášela jemná vůně mechu a mokré trávy, stála malá dřevěná chaloupka se zelenými okenicemi. Bydlel v ní devítiletý Matouš se svou maminkou a dědečkem, který znal jména všech rostlin v okolí a tvrdil, že každý les mluví svým vlastním hlasem. Když vítr procházel korunami smrků, prý bylo možné slyšet, zda je les veselý, žíznivý nebo unavený. Matúš tyto řeči miloval, i když si občas myslel, že děda si jen rád vymýšlí podivné příběhy k večernímu čaji.

Každé ráno se Matúš vydával po úzké stezce k zelenému jezírku ukrytému mezi vysokými kapradinami. Voda v něm byla zvláštní. Za slunečných dnů měla barvu máty a večer se na hladině třpytily drobné zelené jiskřičky, jako by někdo pod vodou rozsypal hvězdný prach. Kolem jezírka rostly měkké chomáčky mechu a nízké keře medovky, které voněly tak sladce, že se člověku chtělo zhluboka dýchat a jen tak sedět u vody celé hodiny.

Jednoho pondělního rána si však Matúš všiml, že les vypadá nějak smutně. Zajíci seděli u stromů se sklopenými ušima, srnky kráčely pomalu a dokonce i datel klepal do kmene líně, jako by se mu nechtělo dokončit ani jednu dírku. Nad jezírkem nelétaly vážky a ticho bylo tak husté, že bylo slyšet kapky rosy padající z listí do trávy.

Matúš si klekl u břehu a opatrně namočil prsty do vody. V tu chvíli uslyšel tiché bublání. Nejprve si myslel, že z vody vyplavala ryba, ale místo ní se objevila kulatá zelená čepice a pod ní malá tvář s mokrými vousky. Vodní tvor měl nos červený jako lesní jahoda, velké a lesklé oči a na zádech nesl malý batoh spletený z stébel trávy.

„Ach jo, ach jo, to je hotová katastrofa,“ brblal tvor a snažil se vytáhnout na břeh kotlík, který byl skoro větší než on sám. „Celý les je unavený a já jsem zkazil ranní bylinkový nápoj.“

Matúš překvapeně zamrkal. „Ty umíš připravovat nápoje pro zvířata?“

„Samozřejmě,“ odpověděl tvor a narovnal si čepici. „Jmenuji se Brumko a o zelené jezírko se starám už velmi dlouho. Každé ráno připravuji kapky z čerstvé máty, medovky, lesních jablek a rosy. Jenže dnes jsem místo máty nasypal do kotlíku pálivou papriku.“

Matúš si představil jelena, který po vypití nápoje poskakuje po lese s vyplazeným jazykem, a rozesmál se tak hlasitě, až se hladina jezírka zachvěla. Brumko si však chytil hlavu. „To není k smíchu. Kachny začaly kýchat, veverky pobíhaly dokola a starý jezevec si namočil břicho do potoka, protože ho všechno štípalo.“

Když se Matúš trochu uklidnil, posadil se vedle Brumka na mechový kámen. „Dá se to napravit?“ zeptal se.

Brumko si povzdechl a vytáhl ze svého batohu zmačkaný list papíru. „Potřebuji tři vzácné byliny. Stříbrnou mátu ze Svítící louky, kapku rosy z vysokých skalních květů a zlatý med z dutiny starého buku. Když je správně smíchám, jeziřko znovu získá svou sílu.“

Matúš ani na chvíli neváhal. Les měl rád a představa, že by celé léto zůstal tichý a ospalý, se mu vůbec nelíbila. Navíc dobrodružství s malým vodním tvorem znělo mnohem zajímavěji než odpolední vytrhávání plevele u záhonů.

Vyrazili ještě před obědem. Slunce prosvítalo skrz koruny stromů a na chodníku se míhaly zlaté skvrny světla. Brumko kráčel rychle, ale jeho krátké nohy se každou chvíli zamotávaly do trávy. Jednou zakopl o kořen a kotoulem se odvalil přímo do keře borůvek. Když z něj vylezl, měl modrý nos i uši a Matúš se smál tak silně, že se musel chytit stromu.

„Nesměj se, mladý pane,“ zamumlal Brumko důstojně. „Velcí léčitelé někdy vypadají trochu směšně.“

Cesta k Svietiacej louce vedla úzkým údolím, kde rostly vysoké kapradiny, které sahaly Matúšovi nad ramena. Vzduch tam voněl vlhkou hlínou a občas se ozvalo jemné šustění, když přes trávu přeběhla ještěrka. Po chvíli uslyšeli zvláštní zvuk, jako by někdo tiše cinkal lžičkami o sklenice.

Na louce poseté drobnými modrými kvítky seděli tři chlupatí tvorové s obrovskými kulatými brýlemi. Byli to zahradničtí krtci, kteří se starali o léčivé rostliny. Každý z nich měl v ruce malou konvičku a velmi vážný výraz ve tváři.

„Kdo ruší odpolední zalévání?“ zamračil se nejstarší krtek.

Brumko si odkašlal. „Přišli jsme pro stříbrnou mátu. Les potřebuje pomoc.“

Krtekové si něco pošeptali a pak ukázali na druhý konec louky. „Můžete si ji vzít, ale jen pokud ji najdete dřív, než se zavřou její listy. A dávejte si pozor na ospalé slimáky.“

Matúš si pomyslel, že slimák přece nemůže být nebezpečný. Za pár minut však pochopil, co tím mysleli. Po louce se totiž pomalu plazili obrovští slimáci s lesklými ulitami, kteří se zastavili přesně tam, kde rostla máta. Jeden z nich dokonce spokojeně podřimoval přímo na největším trsu.

„Jak ho odtamtud dostaneme?“ zašeptal Matúš.

Brumko se zamyslel a pak vytáhl z batohu mrkev. „Šneci milují křupavé věci.“

Jenže když mrkev hodil na zem, slimák ji ignoroval a místo toho se vydal přímo za Brumkem. Vodní stvoření vykřiklo, vyběhlo do trávy a slimák se za ním začal pomalu, ale vytrvale plazit. Vypadalo to tak legračně, že se i přísní krtci rozesmáli.

Nakonec Matúš ulomil lístek medovky a zamával s ním slimákovi před očima. Obrovské stvoření spokojeně změnilo směr a odplazilo se za vůní byliny. Tehdy mohli rychle nasbírat stříbrnou mátu, jejíž listy se leskly jako malá zelená zrcátka.

Když opouštěli louku, nejstarší krtek jim podal malý váček. „Uvnitř je sušená medovka. Až budete hodně unavení, stačí si k ní přivonět.“

Cesta dále stoupala do skalnatých kopců. Stromů ubývalo a vzduch byl chladnější. Na kamenných římsách rostly vysoké bílé květy, na nichž se třpytily kapky rosy. Vypadaly jako malé lucerničky osvětlené měsíčním světlem, ačkoli slunce ještě nezapadlo.

„Potřebujeme jen jednu kapku,“ řekl Brumko opatrně. „Ale musí být z toho nejvyššího květu.“

Matúš vzhlédl a polkl. Nejvyšší květ rostl na úzké skále, k níž vedla úzká stezka. Pomalu začal stoupat a pod nohama cítil drobné kamínky. Vítr mu rozcuchal vlasy a z dálky bylo slyšet zurčení potoka.

Když už byl téměř u květu, vyletěl zpod kamene malý šedý ptáček. Matúš se lekl, uklouzl a sedl si přímo do měkkého mechu. Kapka rosy se naštěstí nerozlila, ale Brumko dole u skály vykřikl tak hlasitě, že se ozvěna rozběhla po kopcích.

„Jsi v pořádku?“

Matúš se zasmál a zvedl malou skleněnou lahvičku. „Mám ji!“

Večer už obloha tmavla do modra a mezi stromy se začaly objevovat světýlka svatojánských mušek. Poslední část cesty vedla ke starému bukovému lesu. Kmen největšího buku byl tak široký, že by ho čtyři dospělí lidé stěží objali.

„Uvnitř žijí medonosné včely,“ vysvětlil Brumko tišeji. „Nejsou zlé, ale nemají rády hluk.“

Přiblížili se. Z dutiny stromu se linula teplá, sladká vůně medu. Matúš opatrně nahlédl dovnitř a uviděl desítky zlatých včel, které pomalu poletovaly kolem lesklých plástů. Uprostřed seděla velká včelí královna s křídly průsvitnými jako ranní rosa.

„Proč potřebujete náš med?“ zeptala se hlubokým, klidným hlasem.

Brumko se uklonil tak prudce, že mu čepice spadla do mechu. „Les ztrácí sílu. Chci připravit nový nápoj pro jezírko.“

Včelí královna se na chvíli zamyslela. „Med dáváme jen těm, kteří dokážou přinést radost unavenému srdci.“

Matouš netušil, co na to říct. V tu chvíli se však ozvalo hlasité prasknutí. Brumko si sedl na starou větev, která se pod ním zlomila, a malý vodní tvor se skutálel přímo do hromady suchého listí. Vykoukl z ní celý zasypaný a na nose mu zůstal přilepený velký žlutý list.

Včely se rozbzučely smíchem a dokonce i královna si zakryla oči křídlem. „To stačí,“ řekla pobaveně. „Každý les potřebuje smích stejně jako vodu.“

Dostali malou skleničku zlatého medu a vydali se zpět k jezírku. Noc byla klidná a obloha posetá hvězdami. Matúš kráčel unavený, ale spokojený. Mezi stromy bylo opět slyšet více zvuků než ráno. Někde za keři zašustil ježek a z dálky se ozvalo houkání sovy.

Když dorazili k jezírku, Brumko na břehu rozložil malé kamínky do kruhu a do středu postavil svůj velký kotlík. Do vody nalil kapku rosy, přisypal nasekanou stříbrnou mátu a nakonec přidal lžíci zlatého medu. Vzduch se okamžitě naplnil svěží vůní, jako by se celý les najednou nadechl.

Kotel začal jemně bublát a po hladině jezírka se rozběhly zelené jiskřičky. Voda se rozzářila měkkým světlem a z lesa se začaly ozývat nové zvuky. Nejprve opatrné, pak silnější. Datel opět vesele klepal do stromu, zajíci pobíhali po trávě a vážky létaly nad vodou v třpytivých kruzích.

Brumko spokojeně vydechl. „Povedlo se.“

Matúš se posadil na břeh a sledoval, jak se hladina jezírka pomalu uklidňuje. Nad vodou se nesl tichý zpěv, jemný a klidný, jako by ho zpíval sám vítr mezi listy. Chlapec pochopil, že děda měl pravdu. Les opravdu mluvil svým vlastním hlasem.

Druhý den ráno bylo všechno jiné než předtím. Slunce svítilo jasněji, vzduch voněl mátou a mokrou trávou a dokonce i starý jezevec vypadal spokojeně, i když si stále ještě občas ochlazoval břicho v potoku. Když Matúš přišel k jezírku, Brumko už seděl na kameni a míchal nový nápoj.

„Tentokrát bez papriky?“ zeptal se Matúš se smíchem.

Brumko si vážně narovnal čepici. „Samozřejmě. I když… možná jen úplně maličkou špetku.“

Matúš se rozesmál tak hlasitě, že se po hladině jezírka rozběhly drobné vlnky. Potom si sedl do měkké trávy a chvíli jen poslouchal zpěv lesa, šumění listí a klidné bublání vody. A i když věděl, že ho doma čeká práce na zahradě i nosení dřeva, vůbec mu to nevadilo. Les totiž opět dýchal klidně a spokojeně, jako by se po dlouhé únavě konečně dobře vyspal.

Když se večer vracel domů, obloha měla barvu teplého medu a u chalupy už dědeček připravoval čaj z medovky. Matúš si sedl vedle něj na lavičku a chvíli oba mlčky naslouchali větru. Pak děda spokojeně přikývl. „Dneska les zní šťastně.“

Matúš se usmál, ale nic neřekl. V nose ho lechtala vůně bylin, v uších mu stále znělo tiché bublání jezírka a oči se mu pomalu zavíraly příjemnou únavou. Nad lesem se rozzářily první hvězdy a zelené jezírko v dálce tiše zářilo mezi stromy jako klidné srdce celého lesa.

Poučení

Tělo i mysl se cítí silnější, když jim člověk dopřeje odpočinek, dobré jídlo, pohyb a chvíle radosti. I malé každodenní starosti o sebe mohou do obyčejných dnů vnést spoustu energie, úsměvu a klidu.