Peťko a stroj na domácí úkoly

Peťko měl deset let, rozcuchané vlasy a jeden velmi pevný životní názor: domácí úkoly jsou nejzbytečnějším vynálezem v celé historii lidstva, hned po testech z násobilky a zelenině, kterou mu máma každý večer kladla na talíř s výrazem někoho, kdo je přesvědčen, že brokolice je pochoutka. Každé úterní odpoledne – protože v úterý bylo domácích úkolů vždycky nejvíc – si Peťko sedl ke psacímu stolu, podíval se do sešitů, hluboce si povzdechl a pak dělal všechno možné jiné: ořezával tužky, překládal papíry, díval se z okna, třel gumou o stůl a jednou se pokusil naučit svou mladší sestru Kristinku hrát šachy, i když sám věděl jen to, jak figurky vypadají a že kůň skáče podivně.

Kristínka měla šest let, tužku vždy za uchem a pozorovací talent, který by jí záviděl i zkušený detektiv. Přesně věděla, kdy Peťko dělá něco lenivého, kdy něco hloupého a kdy obojí najednou — a s výrazem opravdové vědkyně si to tiše zapisovala do svého malého zeleného zápisníku. Peťko vždy předstíral, že si toho nevšímá. Kristínka vždy předstírala, že jí to nevadí. Tak to fungovalo.

Jednoho úterý našel Peťko ve školní tašce leták – fialový, trochu pomačkaný, s výrazně tučným nápisem: STROJ-ÚLOHA-3000 — VYŘEŠÍ COKOLIV, ZATÍMCO VY SPÍTE! OBJEDNEJTE JEŠTĚ DNES! ZÁRUKA SPOKOJENOSTI, NEBO VÁM VRÁTÍM KAPESNÉ. Pod nápisem byla kresba stroje, který vypadal trochu jako mikrovlnka, trochu jako robot a trochu jako něco, co někdo sestavil z toho, co měl doma. Peťko si leták přečetl třikrát. Pak se podíval na hromadu úkolů na stole. Potom zase na leták. Rozhodnutí bylo jasné.

Kapesné utratil ještě ten večer do posledního centu a šel spát s pocitem člověka, který právě vyřešil všechny své problémy najednou.

Stroj dorazil druhý den ráno — v hnědé krabici zabalené do tolika vrstev bublinkové fólie, že samotné rozbalování trvalo čtvrt hodiny a Kristínka mezitím stihla dočíst celou kapitolu o dinosaurech. Když Peťko krabici konečně otevřel, uviděl něco, co vypadalo přesně jako na obrázku v letáku: rezavou krabičku s jednou dlouhou anténou, třemi barevnými knoflíky – červeným, zeleným a záhadným oranžovým, jehož účel nebylo možné odhadnout – a malou štěrbinou na boku, do které se dal vložit papír. Na boku byla nalepena žlutá etiketa: STROJ-ÚLOHA-3000, MODEL ČÍSLO JEDNA. ZÁRUKA 30 DNÍ NEBO 30 ÚLOH, PODLE TOHO, CO NASTANE DŘÍVE.

Kristínka přišla, prohlédla si přístroj ze všech stran, poklepala na něj prstem a prohlásila: „Je to jako mikrovlnka.“ „To není mikrovlnka,“ odpověděl Peťko důstojně. „To je revoluce.“ Kristínka si to bez dalšího komentáře zapsala do zápisníku.

Peťko zapnul stroj, stiskl zelené tlačítko a vložil do štěrbiny první úkol napsaný na papíře: Napiš pět vět o létě. Stroj zařval, třikrát zablikal červeným světlem a vydal zvuk podobný kavárenskému mlýnku v okamžiku, kdy ještě není žádná káva hotová. Poté z něj pomalu vyjel úzký proužek papíru. Peťko ho chytil, narovnal a začal číst.

Bylo to pět vět. Všechny byly skvěle napsané, plynulé a gramaticky bezchybné. A všechny se zabývaly výhradně větrem – tím, jak fouká mezi stromy, jak unáší semínka trávy, jak nadouvá záclonu u otevřeného okna – přičemž slovo léto se v celém textu ani jednou nevyskytlo.

„Stroj si spletl slovo ‚let‘ se slovem ‚vítr‘, protože se rýmují,“ oznámila Kristínka klidně a zapsala si svůj postřeh tužkou. Peťko zadal druhý úkol: Vypočítej — 24 děleno 4, 36 plus 17, 100 minus 58. Stroj opět zašuměl, oranžové tlačítko záhadně zablikalo a vyjel nový lístek se třemi odpověďmi. Odpověď číslo jedna: 6 minut a 40 sekund – čas, za který Peťko sní oběd, pokud mu chutná. Odpověď číslo dvě: 53 — počet kroků z Peťkovy pokoje do koupelny při delším kroku. Odpověď číslo tři: 42 — odhadovaný věk souseda pana Kováče, vypočítaný podle výšky jeho plotu.

Peťko zíral na list s výrazem někoho, kdo začíná tušit, že udělal chybu, ale ještě není připraven to vyslovit nahlas. To nejsou správné odpovědi, řekl nakonec. Já vím, řekla Kristínka. Ale jsou zajímavé. Začala vystřihovat lístky do sbírky. Peťko si prohrábl vlasy a vložil poslední úkol: zeměpis — Nakresli mapu Slovenska s hlavními městy a řekami. Stroj hučel déle než předtím, blikal nervózněji a když lístek vyjel, byl větší než ostatní. Zobrazoval mapu s dokonalými čarami, pěkně označenými místy a nápisem SLOVENSKO vpravo nahoře — ale řeka, která se vinula středem, se jmenovala CHODBA a města byla KUCHYŇA, PEŤKOVA IZBA a KÚPEĽŇA S POKAZENOU BATÉRIOU.

„Ten stroj nakreslil mapu našeho bytu,“ konstatovala Kristínka s obdivem v hlase. „Měl jsi mu říct, kde je Slovensko,“ řekla. „Měl jsi mu dát víc informací.“ Peťko se opřel o židli a podíval se na strop. Zítra ráno v osm čekalo odevzdání: sloh o létě, příklady a mapa. Stroj mezitím vytvořil báseň o větru, odhadl věk souseda a nakreslil půdorys bytu s důrazem na rozbitou baterii.

Kristínka mezitím vytáhla z koše papír – příručku, kterou Peťko odhodil nepřečtenou hned při rozbalování, protože kdo by přece četl příručky. Rozložila si ji na kolenou, přiložila tužku k papíru a začala číst se soustředěním zkušeného vědce. Po chvíli zvedla pohled. Peťko. Cože? Tady se píše, že stroj funguje na principu zesilování znalostí uživatele.

„Co to znamená v lidštině?“ zeptal se Peťko. Kristínka si foukla na prsty, jak to vždycky dělala, když vysvětlovala něco důležitého. „Znamená to, že ten stroj zesílí to, co víš.“ Pokud o létě víš hodně, napíše o něm krásnou slohovou práci. Pokud toho víš málo, vezme to málo, co od tebe má, a vymyslí něco, co mu dává smysl – proto dostaneš vítr místo léta. Peťko tuto informaci zpracovával pomalu, jako když počítač načítá příliš velký soubor. Takže kdybych věděl, co je to léto… dostal bych správnou slohovou práci? Ano. A kdybych uměl násobilku a dělení… dostaneš správné výpočty. A kdybych věděl, kde je Slovensko… Měla bys správnou mapu, uzavřela Kristínka. Potom se na něj podívala s výrazem šestiletého dítěte, které laskavě odpustí ten poslední závěr – ale jen tak tak. Peťko. Kdybys věděl tohle všechno… nepotřeboval bys stroj.

Ticho. Takové ticho, že bylo slyšet tikání hodin na chodbě a vzdálený šum auta za oknem. Pak Peťko řekl velmi pomalu, jako by formuloval něco, čím si ještě není zcela jistý: No. Tak se to tedy naučím. Kristínka zavřela příručku a přikývla hlavou s vážností malého prezidenta. Správné rozhodnutí. Budu ti klást otázky.

A tak se v úterý večer stalo něco, co se v tomto bytě ještě nikdy nestalo: Peťko si sedl ke stolu, otevřel sešit a začal se pořádně učit. Kristínka seděla naproti němu s tužkou v pohotovosti a ptala se — na léto a na to, co lidé dělají v horku, na dělení a na to, proč 24 děleno 4 nejsou záhadné minuty oběda, o Slovensku a o tom, kde teče Váh a kde leží Bratislava. A Peťko, což ho překvapilo ze všeho nejvíc, zjišťoval, že to není tak strašné, jak si vždycky myslel. Trvalo to hodinu. Možná o něco déle. Ale když byli hotovi, měl před sebou sloh o létě, správně vypočítané příklady a mapu s řekami na správných místech.

Stroj stál opodál a tiše blikalo jeho oranžové tlačítko – to záhadné, jehož účel Peťko stále netušil. Z rozmaru na něj stiskl. Stroj vydal jemný signál a na malém displeji, kterého si Peťko předtím ani nevšiml, se objevil nápis: UDĚLAL JSI TO DOBŘE. JDU SPÁT. Potom obrazovka zhasla a stroj zcela ztichl, s klidem někoho, kdo splnil svůj úkol. Peťko na něj chvíli hleděl. Pak se zasmál — poprvé za celé odpoledne, a tentokrát z celého srdce. „Já jdu taky,“ řekl. Kristínka si do zápisníku zapsala závěrečnou poznámku, zavřela ho a odešla do svého pokoje spokojená jako vědkyně, jejíž experiment dopadl přesně podle předpokladu.

Poučení

Žádná pomůcka na světě nenahradí to, co sám pochopíš a uložíš si do vlastní hlavy — protože to nosíš s sebou všude a nikdo ti to nevezme. Zkratka, která ti ušetří námahu, většinou vede zpět ke stejné námaze, jen s větším zpožděním.