Medovníkový panáček

Bylo nebylo, v útulné malé chaloupce žila stará žena se svým manželem. Jednoho dne se stará žena rozhodla upéct něco výjimečného.

„Upeču medovníkového panáčka!“ zvolala nadšeně.

Připravila těsto, vyválila ho a vykrojila z něj postavičku malého panáčka. Z rozinek mu udělala oči, z třešně nos a knoflíky ozdobila kousky cukrovinek. Potom ho vložila do trouby, aby se upekl.

Zanedlouho se kuchyní začala šířit nádherná vůně medovníku. Když stará žena otevřela troubu, aby se podívala, co se děje, najednou z ní vyskočil medovníkový panáček a vyběhl přímo z chaloupky!

Stařena i stařec se za ním rozběhli a křičeli:

„Stůj! Stůj! Chceme tě sníst!“

Ale medovníkový panáček se jen zasmál a zakřičel:

„Běžte, běžte, jak nejrychleji umíte! Stejně mě nechytíte, jsem Perníkový panáček!“

Perníkový panáček běžel přes zahradu a kolem krávy. Kráva zamučela:

„Stůj! Stůj! Chci tě sníst!“

Ale medovníkový panáček se jen zasmál:

„Utekl jsem staré ženě i starému muži a uteču i tobě!“

Rozběhl se ještě rychleji a kráva se přidala k pronásledování.

Zanedlouho míjel koně na louce. Kůň zafučel:

„Stůj! Stůj! Chci tě sníst!“

Ale medovníkový panáček se znovu zasmál:

„Utekl jsem staré ženě, starému muži i krávě a uteču i tobě!“

Perníkový panáček běžel dál a za ním už utíkala stará žena, starý muž, kráva i kůň. Cestou potkal slepičku, která zobala zrnka ze země.

„Stůj! Stůj! Chci tě sníst!“ zakokrhala slepice.

Ale medovníkový panáček se jen pochlubil:

„Utekl jsem staré ženě, starému muži, krávě i koni a uteču i tobě!“

Perníkový panáček byl na sebe velmi pyšný.

„Nikdo mě nikdy nechytí!“ pomyslel si.

Když však běžel podél řeky, potkal prohnanou lišku. Liška si olízla tlamu a řekla:

„Dobrý den, perníkový panáčku. Proč tak spěcháš?“

Medovníkový panáček odpověděl:

„Utekl jsem staré ženě, starému muži, krávě, koni i slepici a uteču i tobě!“

Liška se lstivě usmála.

„Ale já tě nechci honit. Pokud však potřebuješ přejít přes řeku, ráda ti pomůžu. Sedni si na můj ocas a já tě přenesu.“

Perníkový panáček chvíli přemýšlel a nakonec lišce uvěřil. Vyskočil jí na ocas a liška začala plavat přes řeku.

Když se ocitli ve větší hloubce, liška řekla:

„Raději si sedni na moje záda, ať ti nezmoknou nožičky.“

Medovníkový panáček ji poslechl.

Za chvíli byla voda ještě hlubší.

„Raději si sedni na mou hlavu,“ řekla liška.

Perníkový panáček se přesunul na její hlavu.

Nakonec, když se ocitli uprostřed nejhlubší části řeky, liška řekla:

„Raději si sedni na můj nos, abys nespadl do vody.“

Perníkový panáček opatrně přešel na liščí nos.

Ale právě když dorazili na druhý břeh, liška ho vyhodila do vzduchu, otevřela tlamu a chňap!

Medovníkový panáček zmizel.

A tak skončil příběh o perníčkovém mužíčkovi. Stařenka a stařík se vrátili domů a od té doby byli při pečení opatrnější. Na odvážného perníčkového mužíčka a jeho krátké dobrodružství však nikdy nezapomněli.

Ponaučení z pohádky

Při setkáních s neznámými lidmi buď opatrný a měj na paměti, že ani rychlost a obratnost tě ne vždy ochrání před nebezpečím.

Otázky k pohádce

1. Proč medovníkový panáček utekl staré ženě a starému muži?

• A) Chtěl si hrát v lese
• B) Bál se, že ho sežerou ✅
• C) Hledal své kamarády
• D) Chtěl se naučit plavat

2. Jak liška oklamala medovníkového panáčka, aby se dostal blíž k jejím ústům?

• A) Slíbila mu sladkosti
• B) Řekla mu, že ho odveze na vozíku
• C) Přesvědčila ho, aby se posadil čím dál blíž k její hlavě a nosu ✅
• D) Honila ho po lese

3. Jaké ponaučení si podle tebe z toho vzali stará žena a starý muž?

• A) Že medovníky je třeba péct déle
• B) Že nemají nechávat troubu otevřenou
• C) Že je třeba být opatrný a nevěřit každému ✅
• D) Že zvířata v lese jsou nebezpečná pouze v zimě