Měsíc, který se smál

Na okraji voňavého lesa, kde se ráno na trávě třpytila rosa a večer se mezi stromy snášel tichý soumrak, žil malý zajíček Hopko. Byl bystrý, zvědavý a dokázal najít mrkev i tam, kde by ji nikdo nehledal. Přesto měl jednu starost, která ho provázela každý večer. Bál se tmy.

Když se slunce začalo schovávat za vzdálené kopce, Hopko spěchal do své nory. Nelíbilo se mu, jak se stíny prodlužují a jak se les mění v místo plné nejasných obrysů. Nejvíc ze všeho ho však znepokojoval měsíc.

Jednoho večera se totiž podíval na oblohu a všiml si, že srpek měsíce vypadá jako úsměv. Od té doby byl přesvědčen, že se mu měsíc směje.

„Určitě si myslí, že jsem bojko,“ brblal Hopko. „Proto se pořád tak usmívá.“

Nedaleko bydlel chlapec Adam. Často trávil čas v lese a rád objevoval nové věci. Společnost mu dělal medvídek Bruno, který uměl vyprávět dlouhé příběhy o věcech, které se nikdy nestaly, a slon Eliáš, který byl velký, moudrý a občas až neuvěřitelně zmatený.

Když se Adam dozvěděl o Hopkově problému, zamyšleně se poškrábal za uchem. „Myslím, že bychom měli zjistit, proč se ten měsíc vlastně usmívá.“

„Možná se směje mým uším,“ povzdechl si Hopko.

„To sotva,“ řekl Bruno. „Jednou se mi zdálo, že se Měsíc smál na zelí. Možná proti tobě nic nemá.“

Eliáš vážně přikývl. „To dává smysl. Zelí bývá podezřelé.“

Hopko sice nevěděl, co je na tom zelí podezřelého, ale musel se usmát.

Když nastal večer, čtveřice se vydala na cestu k kopci nad lesem. Právě odtud byl měsíc nejlépe vidět. Obloha se pomalu zbarvila do tmavě modré a mezi stromy začaly blikat první hvězdy.

Hopko kráčel těsně vedle Adama. Každé zašustění listí mu připadalo podezřelé. Každý stín vypadal větší, než ve skutečnosti byl.

Najednou se z hustého keře ozval podivný zvuk.

„Lááááá… lááááá… lááááá…“

Hopko poskočil. Bruno si rychle zakryl uši. Eliáš se překvapeně rozhlížel.

„Co to bylo?“ zašeptal králíček.

Když se opatrně přiblížili, zjistili, že za tím zvukem stojí skupinka keřů, které se ve větru o sebe třely tak nešťastně, že vydávaly zvuky připomínající velmi falešný zpěv.

„To je ten nejhorší pěvecký sbor, jaký jsem kdy slyšel,“ konstatoval Bruno.

„Možná zkouší novou písničku,“ navrhl Adam.

„Doufám, že to nedokončí,“ dodal Eliáš.

Tentokrát se smál i Hopko. Strach na chvíli zmizel.

Pokračovali dál a les kolem nich se měnil. Tma už nevypadala jako velká černá zeď. Byly v ní vidět kmeny stromů, třpytící se rosa i světýlka drobných broučků.

Po chvíli dorazili na malou mýtinu. Uprostřed ležel tmavý kopec.

„Podívejte,“ řekl Eliáš. „To je zvláštní balvan. Ráno tu určitě nebyl.“

Rozhodl se na něj sednout.

Kopček se však náhle postavil na nohy.

„Au!“ ozvalo se nespokojeně.

Ukázalo se, že to není balvan, ale starý ježek, který si právě dopřával večerní odpočinek.

„Proč si všichni myslí, že jsem kámen?“ zamumlal.

„Promiňte,“ omluvil se Eliáš. „Minule jsem si spletl keř s kozou.“

„A co se stalo?“ zeptal se Adam.

„Ukázalo se, že to opravdu byla koza.“

Bruno se začal smát tak silně, až se převalil po trávě. Dokonce i ježek se usmál.

Hopko si všiml, že se už neotáčí za každým stínem. Místo toho sledoval hvězdy, které se objevovaly jedna po druhé.

Nakonec dorazili na vrchol kopce. Odtud byl vidět celý les. Stromy vypadaly jako měkké tmavě zelené vlny a nad nimi se vznášel velký stříbrný měsíc.

Byl jasný, klidný a opravdu to vypadalo, jako by se usmíval.

Hopko se zastavil.

„Vidíš?“ zašeptal. „Zase se směje.“

Adam se posadil do trávy. Bruno i Eliáš se posadili vedle něj.

Chvíli jen mlčky pozorovali oblohu.

Potom Adam ukázal na měsíc. „Podívej se pořádně. Vypadá naštvaně?“

„Ne.“

„Vypadá to směšně?“

„Ani ne.“

„A co když se nesměje tobě?“

Hopko zamrkal.

Nikdy o tom nepřemýšlel.

Dlouhou chvíli se díval na měsíc. Všiml si, jak jemně osvětluje louky. Jak stříbrné světlo vykresluje cestičky mezi stromy. Jak díky němu les vůbec nezmizí ve tmě.

„Možná se nesměje na mě,“ řekl pomalu.

„Možná se usmívá na celý svět,“ navrhl Bruno.

„Nebo je prostě šťastný, že může svítit,“ dodal Eliáš.

Hopko se znovu podíval na oblohu.

V tu chvíli se mu zdálo, že les je úplně jiný než předtím. Nebyl strašidelný. Byl klidný. Nebyl plný hrozeb. Byl plný věcí, které přes den nebylo možné ani vidět.

V trávě cvrčeli cvrčci. V dálce šuměl potok. Nad hlavami se třpytily hvězdy. A měsíc klidně svítil, jako by je všechny zval, aby ještě chvíli zůstali.

Hopko se zhluboka nadechl.

Poprvé mu připadalo, že tma není nepřítel. Byla jen další částí dne.

Když se později vraceli domů, kráčel v čele. Už se neskrýval za Adamem. Už nepočítal kroky k bezpečí.

Zastavil se u své nory a naposledy se ohlédl k obloze.

Měsíc se stále usmíval.

Hopko se také usmál.

„Myslím, že jsem ho celé měsíce špatně chápal,“ řekl.

„To se stává,“ přikývl Adam.

„I já jsem si kdysi myslel, že pařezům rostou uši,“ přiznal Bruno.

„A vyrostli?“ zeptal se Eliáš.

„Ne.“

„Škoda. To by bylo zajímavé.“

Všichni se rozesmáli.

Hopko se pak pohodlně uvelebil ve své noře. Venku zářily hvězdy, les tiše šuměl a měsíc se usmíval nad krajinou. Tentokrát však jeho úsměv už nevypadal strašidelně. Vypadal jako milé přání dobré noci.

Poučení

Mnohé obavy pramení z představ, které si vytvoříme ještě předtím, než poznáme skutečnost. Když se na svět podíváme klidně a s otevřenou myslí, často objevíme krásu tam, kde jsme očekávali něco nepříjemného.