Mrak, který plnil líné přání

V hluboké zelené džungli žil lenochod Leo, který miloval dvě věci: pohodlné větve a dlouhý odpočinek. Pokud se něco dalo odložit na zítra, Leo to klidně odložil i na pozítří. Ostatní zvířata si už zvykla, že když ho někam pozvou, odpověď zní: „Možná. Jestli se mi bude chtít.“

Jednoho večera se nad džunglí objevil podivný mrak. Nebyl ani bílý, ani šedý. Zářil jemným stříbrným světlem a pomalu se vznášel mezi hvězdami. Stará tukanice Alma tvrdila, že jde o Oblak líných přání, který se objevuje jednou za mnoho let.

Když se mrak zastavil nad Leovým stromem, ozval se jemný hlas. „Co si přeješ?“ zeptal se.

Leo ani na chvíli nezaváhal. „Přeju si, aby se všechno vyřídilo za mě. Abych už nemusel nikam chodit, nic hledat ani se o nic snažit.“

Oblak se lehce zachvěl. „Jsi si jistý?“

„Naprosto,“ odpověděl Leo a spokojeně se uvelebil na větvi.

„Tak ať se tak stane.“

Další den se Leo probudil a přímo před nosem mu přistál zralý banán. Za chvíli přiletělo mango. Potom kokosový ořech, který byl dokonce už otevřený. Leo se nadšeně usmíval. „Tohle je nejlepší den mého života!“

Když ho odpoledne kousl komár, velký list se sám odtrhl ze stromu a začal ho ovívat. Když mu bylo horko, obláček mu zastínil slunce. Když měl žízeň, liána mu přinesla kapky vody přímo k ústům.

Následující dny byly ještě pohodlnější. Leo se nemusel pohnout ani o centimetr. Vše přicházelo samo.

Nejprve byl nadšený. Potom spokojený. Potom trochu znuděný.

Jednoho rána kolem proběhla kapybara Berta. „Leo! Objevili jsme vodopád, který zpívá!“

„To zní hezky,“ řekl Leo.

„Pojď se podívat!“

„Nemusím. Určitě mi to někdo opíše.“

Berta pokrčila rameny a odběhla.

Další den přiletěl papoušek Rico. „Leo! Na louce rozkvetly obrovské modré květy vysoké jako stromy!“

„Skvělé,“ odpověděl Leo.

„Nechceš je vidět?“

„Možná někdy.“

Jenže to „někdy“ nikdy nepřišlo.

Dny ubíhaly. Leo poslouchal příběhy o nových místech, zábavných příhodách a podivných objevech. O tom, jak se opice klouzaly po mokrém bambusu. O tom, jak se malý ježek omylem schoval do košíku s ovocem a procestoval polovinu džungle. O tom, jak kolibřík Mia našla jezírko plné třpytivých kamínků.

A Leo byl pořád na té samé větvi.

Jednoho večera se díval na západ slunce. Vždy ho miloval. Tentokrát však měl zvláštní pocit. Jako by mu něco chybělo.

„Proč nejsem šťastnější?“ zamumlal.

Vedle něj přistála sova Nora.

„Možná proto, že sleduješ dobrodružství prostřednictvím vyprávění jiných,“ řekla.

„Ale vždyť mám všechno, co jsem chtěl.“

„Opravdu všechno?“

Leo se zamyslel.

Následujícího rána mu banán opět přistál přímo před nosem. Poprvé ho však neochutnal. Místo toho se podíval na oblohu a hledal stříbrný mrak.

Když ho večer konečně uviděl, zakřičel: „Počkej!“

Mrak se zastavil.

„Chci své přání zpátky.“

„Proč?“

„Protože jsem si myslel, že nechci nic dělat. Ale zjistil jsem, že ani nechci o všechno přijít.“

Oblak se jemně usmál. Alespoň tak to vypadalo podle tvaru jeho okrajů.

„Pokud chceš kouzlo zrušit, musíš mě dohnat až k Vrchu větrných palem.“

Leo málem omdlel.

„Dohonit?“

„No dobře,“ opravil se oblak. „Ve tvém případě stačí jen dojít.“

Další den se Leo vydal na cestu. Nebyla krátká. Ani pohodlná. Několikrát si sedl pod strom a prohlásil, že to vzdává. Pak si však vzpomněl na všechno, o co v posledních týdnech přišel.

Cestou potkal Bertu, která ho zavedla k zpívajícímu vodopádu. Opravdu zpíval. Voda narážela na kameny tak zvláštním způsobem, že to znělo jako jemná melodie.

O kousek dál mu Rico ukázal obrovské modré květy. Byly ještě krásnější, než si představoval.

Potom Mia našla cestu k jezírku s třpytivými kamínky. Když na ně zasvítilo slunce, vypadaly jako rozptýlené hvězdy.

Leo si uvědomil něco zvláštního. Každý krok, který ho dříve obtěžoval, ho nyní přiváděl k něčemu novému.

Po několika dnech dorazil k Vrchu větrných palem. Na vrcholu na něj čekal stříbrný mrak.

„Tak jsi přece jen přišel,“ řekl.

„A cestou jsem se dokonce skoro i pobavil,“ přiznal Leo.

Mrak se rozesmál tak silně, že z něj odletělo několik obláčků páry.

„To bývá častý vedlejší účinek dobrodružství.“

„Prosím, zruš mé přání.“

Mrak se zatočil kolem vrcholu palmy a rozzářil se.

„Hotovo.“

V tu chvíli se nic zvláštního nestalo. Nezazněly hromy. Neobjevila se duha. Svět vypadal úplně stejně.

Jen Leo to vnímal jinak.

Když se vracel domů, musel si najít vlastní banány. Musel se napít z potoka. Musel vylézt na svůj strom.

A světe div se, vůbec mu to nevadilo.

Od té doby měl stále rád pohodlí. Vždyť byl lenochod. Občas si dopřál dlouhý odpočinek a občas si zdříml i během rozhovoru. Už si však nikdy nepřál, aby se celý život odehrával bez něj.

Protože pochopil, že ty nejlepší příběhy nevznikají na místě, z něhož člověk neodejde. Vznikají na cestách, na které se zpočátku vůbec nechtěl vydat.

Poučení

Pohodlí dokáže zpříjemnit odpočinek, ale skutečnou radost přinášejí zážitky, které sami prožijeme. Svět je plný krásných věcí, které nelze objevit, aniž bychom se odvážili udělat první krok.