Tuleník Niko a velká soutěž ve vytváření sněhových soch

Daleko na severu, kde ledové kry tančí na modré vodě a obloha září zelenými a fialovými barvami, žil malý tuleník jménem Niko. Měl krásnou lesklou šedou srst, velké černé oči a byl velmi šikovný. Niko měl jen jeden problém – naprosto nesnášel dělat chyby.

„Chyby jsou pro začátečníky!“ říkal Niko nahlas. „Já všechno zvládnu napoprvé dokonale!“

Jednoho krásného dne přišel starý mrož s dlouhými vousy a svolal všechna zvířátka na velkou ledovou pláň. „Za tři dny se bude konat Velká arktická soutěž ve stavbě sněhových soch! Kdo postaví nejkrásnější a největší sochu, vyhraje zlatou ledovou hvězdu!“

Nikovi se oči rozzářily jako dvě hvězdy. „To je moje šance!“ zvolal. „Vytvořím tu nejdokonalejší sochu na celém severu a nikdo si nevšimne ani jediné maličké chybičky!“

Hned následující den si Niko vybral největší ledovou kru u břehu a pustil se do práce. Rozhodl se postavit obrovskou sochu tučňáka krále.

„Nejdřív tělo… ano, dokonale kulaté!“ říkal si spokojeně. Ale když chtěl přidat křídla, jedno se mu trochu zkroutilo. „Ne! To je katastrofa!“ zvolal Niko a celé křídlo zbořil.

„Musí to být dokonalé! Dokonalééé!“ křičel a dupal ploutvemi.

Přišel za ním jeho nejlepší kamarád, tučňák Tiko. „Niko, co tu děláš? Vypadáš, jako by ti někdo ukradl tvou oblíbenou rybu!“

„Vytvářím sochu do soutěže,“ zamumlal Niko. „Ale všechno se mi kazí. Tohle křídlo je křivé jako stará větev!“

Tiko se rozesmál tak, až se mu třáslo břicho. „Kve-kve-kve! A víš co? Loni jsem při stavbě sněhuláka udělal tři nohy. Jednu jsem měl dokonce na hlavě! Vypadal jako sněhová chobotnice!“

„To není k smíchu,“ řekl Niko zamračeně. „Já chci vyhrát. A vyhrát mohou jen dokonalé věci.“

Druhý den to bylo ještě horší. Niko se snažil vyrobit velkou korunu na hlavu sochy. Koruna se mu převrátila a spadla přímo na něj. Ležel pod hromadou sněhu a vyčnívaly z ní jen jeho ploutve.

„Pomoc… jsem pod tíhou své vlastní dokonalosti,“ volal tlumeným hlasem.

Tiko a malá tuleňice Liza ho vyhrabali. Liza se smála, až jí slzy stékaly po tvářích. „Niko, vypadáš jako sněhová koule s ploutvemi!“

„To není k smíchu!“ zabručel Niko, ale koutky úst se mu už trochu zvedaly.

„Víš co?“ řekla Liza. „Možná kdyby ses nesnažil dělat všechno sám a dovolil sis trochu chybovat, šlo by to snadněji.“

„Nikdy! Chyby jsou ostuda,“ tvrdil Niko.

Poslední den před soutěží byl Niko úplně vyčerpaný. Socha se mu zřítila už pošesté. Seděl na ledě a byl smutný.

„Už to vzdávám…“ zašeptal.

V tu chvíli za ním přišli Tiko a Líza spolu s dalšími kamarády.

„Niko, už stačilo,“ řekl Tiko. „Nech nás, ať ti pomůžeme. A když se něco pokazí, budeme se tomu společně smát. Slibuju, že to bude legrace.“

Niko dlouho pozoroval své kamarády. Pak si povzdechl: „No dobře… ale jestli se to zhroutí, budu se za to stydět celou zimu.“

„Jestli se to zřítí, uděláme z toho sněhový hrad s tobogánem!“ zasmál se Tiko.

A tak začali stavět společně. Když se Nikovi jedna část naklonila, Tiko zakřičel: „Super! Stavíme šikmou věž! Bude to nejodvážnější socha v Arktidě!“

Když se jim rozpadla hlava, Líza navrhla: „Uděláme mu velký úsměv až po uši! Bude vypadat jako nejšťastnější tučňák na světě!“

Čím více chyb udělali, tím více se smáli. A čím více se smáli, tím hezčí a zábavnější socha vznikala. Nakonec stála na ledové pláni velká, barevná a veselá socha – tuleň a tučňák, kteří se drží za ploutve a smějí se.

Socha měla křivé nohy, velké uši a jednu ruku, kterou ukazovala k obloze. Vypadala živě a vesele.

Když porota přišla hodnotit, všichni žasli. Starý mrož se usmál a řekl: „Tato socha není dokonalá. Je mnohem lepší – je plná radosti a přátelství.“

Niko vyhrál zlatou ledovou hvězdu. Když mu ji pověsili na krk, podíval se na Tika a Lízu a řekl:

„Děkuji. Kdybych byl sám, nikdy bych neudělal něco tak hezkého. Chyby nejsou tak strašné, jak jsem si myslel.“

Tiko ho objal ploutví: „Vidíš? Nejlepší věci vznikají, když se nebojíme udělat chybu… a když máme dobré kamarády, kteří se s námi smějí.“

A tak se malý tuleň Niko naučil, že dělat chyby není žádná hanba. Je to součást dobrodružství, učení a velké zábavy.

Poučení

Chyby nás nedělají horšími, ale moudřejšími a odvážnějšími. Když se jich nebojíme a umíme se jim s kamarády zasmát, dokážeme vytvořit věci, o kterých jsme ani nesnili. Chyby nejsou důkazem toho, že něco nedokážeme – jsou nejlepším způsobem, jak se naučit něco nového a najít svou vlastní cestu.