Peťko a hromada nedokončených úkolů

Pohádka na dobrou noc o odkládání povinností a o Peťkovi

Na konci malé uličky, kde ploty voněly po dešti a ze zahrad bylo slyšet cinkání lžiček o šálky s čajem, bydlel chlapec jménem Peťko. Měl zrzavé vlasy, věčně odřená kolena a hlavu plnou nápadů, které ho napadaly vždy právě v okamžiku, kdy měl dělat něco jiného. Když si například měl sbalit tašku do školy, najednou dostal obrovskou chuť kreslit dinosaury na krabice od bot. Když měl napsat dvě stránky ze slovenského jazyka, vzpomněl si, že jeho papírová letadélka potřebují nový tajný znak na křídlech.

„Udělám to později,“ říkal to tak často, až se ta slova v jejich domě usadila jako staré pantofle u dveří. Máma si občas povzdechla, táta jen pokrčil hlavou a Peťko si vesele pobrukoval, protože mu připadalo, že „později“ je vždycky dost daleko. Povinnosti přece nikam neutečou, pomyslel si.

Jednoho pondělního večera seděl u stolu, před sebou měl otevřený sešit z matematiky a vedle něj obrovskou stavebnici. Venku jemně bubnoval déšť na parapet a v pokoji voněly pastelky smíchané s kakaem. Peťko se chvíli díval na příklady, pak na stavebnici, pak zase na příklady. Nakonec se rozhodl sešit zavřít.

„Nejdřív postavím vesmírnou základnu. Úkoly vyřídím až potom,“ zamumlal spokojeně.

Jenže když se večer chystal spát, ozvalo se zpod postele podivné šustění. Nejprve si myslel, že je to ponožka, která se zachytila o krabici. Pak se však z temnoty vyvalila malá šedá chlupatá kulička velká asi jako jablko. Měla legračně tenké nožičky, kulatý nos a na hlavě jí trčely dva kousky papíru, jako by byly vytržené ze sešitu.

„Puf!“ zapískala kulička a schovala se za pantofli.

Peťko vykulil oči. „Cože jsi?“

Kulička se zakutálela ke stolu, vyskočila na židli a zakousla se do gumy na mazání. Potom spokojeně zamručela, jako by právě snědla vynikající večeři.

„Mami!“ vykřikl Peťko.

Máma vešla do pokoje, ale kulička byla v tu chvíli schovaná pod dekou. „Co se děje?“

„Nic… asi nic,“ zamumlal Peťko, protože nechtěl vysvětlovat, že možná vidí chlupaté kuličky, které žerou gumy.

Druhý den ráno našel pod stolem už dvě kuličky. Jedna si hrála s jeho ponožkou a druhá okusovala roh pracovního sešitu. Když se je pokusil odehnat pravítkem, jen se rozkutálely po pokoji a vydávaly podivné spokojené „puf-puf-puf“.

Ve škole byl Peťko úplně nesvůj. Během hodiny matematiky si vzpomněl, že neodevzdal domácí úkol, a při čtení si uvědomil, že zapomněl podepsat poznámku. Když se odpoledne vrátil domů, čekal ho další šok. Bylo tam pět kuliček.

Jedna visela na zácloně jako chlupatý pavouk, druhá se vozila v jeho penálu a další dvě se přetahovaly o šňůrku od mikiny. Pátá seděla uprostřed pokoje a spokojeně žvýkala papírek s napsaným slovem „úloha“.

„To už není normální,“ zamumlal Peťko.

Zkusil je zamést koštětem, ale kuličky se jen odrážely od stěn jako gumové míčky. Jedna dokonce skočila přímo do kbelíku a tvářila se, jako by tam byla odjakživa.

Večer při večeři si maminka všimla, že je Peťko neobvykle tichý. „Stalo se něco?“ zeptala se.

Peťko chvíli váhal. Pak tiše řekl: „Myslím, že mi v pokoji rostou problémy.“

Táta se zasmál. „To se stává každému, kdo si spoustu věcí nechává na později.“

Jenže Peťko se vůbec nesmál.

Když v noci otevřel oči, zaslechl z pokoje šustění, cupitání a občasné malé krknutí. Posvítil si baterkou a málem spadl z postele. Kuliček tam bylo nejméně deset. Jedna mu seděla na pantofli, dvě se vozily na jeho školním autobusu z lega a další si spokojeně ustýlala v kapuci bundy.

„Proč vás je pořád víc a víc?“ zašeptal.

Největší kulička se postavila na zadní nožičky a tichým hlasem řekla: „Protože nás krmíš.“

Peťko málem upustil baterku. „To já vás krmím?“

„Každá odložená povinnost znamená jednu novou kuličku,“ vysvětlila. „Nedokončené úkoly chutnají skvěle.“

V tu chvíli se jedna malá kulička pokusila okousat roh jeho žákovského zápisníku.

„Hej! Tu nech být!“ vykřikl Peťko a rychle ji schoval.

Celou noc pak přemýšlel. Ráno se probudil unavený a jeho pokoj vypadal, jako by jím prohnala banda velmi nepořádných křečků. Na stole byly rozházené papíry, pod postelí mizely ponožky a z penálu trčela jen polovina tužek.

Po škole se rozhodl, že s tím konečně něco udělá. Posadil se ke stolu, otevřel učebnici matematiky a vypočítal první příklad.

V tu chvíli se ozvalo tiché „puf“.

Jedna z menších kuliček se zastavila, otočila se na místě a pomalu se zmenšila na chomáček obyčejného prachu.

Peťko překvapeně zamrkal.

Napsal druhý příklad.

„Puf.“

Zmizela další kulička.

„Aha!“ zvolal. „Takhle vás můžu zastavit!“

Kuličky začaly nervózně pobíhat po pokoji. Jedna se dokonce pokusila zavřít sešit, jako by chtěla zachránit svou chlupatou rodinu.

„Ani náhodou,“ řekl Peťko a pevně sevřel tužku.

Nebylo to jednoduché. Po deseti minutách ho začalo lákat hrát si s autíčky. Pak ho začalo lákat dívat se z okna, pak si vzpomněl na stavebnici, pak na sušenky v kuchyni. Ale pokaždé, když dokončil další úkol, další kulička zmizela.

Po hodině jich už zbylo jen pár. Ty největší seděly pod postelí a rozzlobeně funěly.

„To nevydržíš,“ zamumlala jedna z nich.

„Určitě to necháš na zítra,“ přidala se druhá.

Peťko cítil, že se mu nechce pokračovat. Tužka mu najednou připadala těžká jako vařečka a oči se mu zavíraly únavou. V tu chvíli si však všiml svého pokoje. Na stole se po dlouhé době objevilo volné místo. Sešit neležel pod ponožkami. A v pokoji bylo nějak klidněji.

Hluboce se nadechl a pokračoval.

Když dopsal poslední cvičení, ozvalo se hlasité „PUF!“ a i ta poslední velká kulička se rozpadla na jemný šedý prach, který se tiše usadil u zdi.

V pokoji nastalo neobvyklé ticho. Bylo tak jemné a klidné, že bylo slyšet jen déšť za oknem a jemné tikání radiátoru.

Peťko se opřel o židli a poprvé po mnoha dnech necítil v břiše nepříjemné šimrání. Zjistil, že když si povinnosti splní dříve, zbude mu více času i na hraní. A navíc se nemusí bát chlupatých požíračů domácích úkolů.

Další den přišel ze školy domů a automaticky si chtěl říct svou oblíbenou větu: „Udělám to později.“ Jenže v tu chvíli se zpod postele ozvalo slabé, tiché „puf?“

Peťko okamžitě otevřel sešit.

„Dnes ne,“ řekl rozhodně.

A i když se mu občas stále ještě nechtělo uklízet, psát domácí úkoly nebo si balit tašku, pokaždé si vzpomněl na ty chlupaté kuličky, které žraly gumy, schovávaly ponožky a v pokoji nadělaly pořádný nepořádek. Od té doby se snažil dělat alespoň malé věci hned, aby se mu doma znovu nevytvořila hromada nedokončených úkolů.

Večer pak býval klidnější. Máma si při mytí nádobí pobrukovala, táta četl noviny a Peťko si mohl bez stresu kreslit své vesmírné základny. Jen občas se zpod postele ozvalo velmi tiché „puf“, jako by si některá kulička ještě pamatovala cestu zpět. Tehdy se Peťko jen usmál, zkontroloval si školní tašku a spokojeně se schoulil pod peřinu.

Poučení

Když malé povinnosti odkládáme příliš dlouho, mohou nám zkazit klid i radost z volného času. Člověk se cítí lehčeji a spokojeněji, když hned udělá alespoň malý krok, místo aby nechal starosti narůstat.