Holčička, která se učila létat na drakovi

0:00 0:00

⏱️ Přibližná doba čtení: 11 minut

Pojmenuj si postavy

Za vysokými horami, kde se ráno mraky pomalu valily přes zelené kopce a večer se obloha zbarvovala do oranžova a zlata, leželo malé městečko ukryté mezi lesy. V tomto městečku žila šestiletá {{holčička}}, která milovala draky víc než cokoli jiného na světě.

Ne obyčejní draci z obrázků nebo pohádkových knih.

{{dívka}} snila o skutečných dracích. O velkých tvorech s lesklými šupinami, silnými křídly a moudrýma očima, kteří prý kdysi dávno létali nad celým údolím.

Každý večer sedávala u okna svého pokoje a dívala se na hory v dálce.

„Určitě tam někde jsou,“ zašeptala si.

Dospělí se na její řeči většinou jen usmívali.

„Draci už dávno neexistují,“ říkali.

Ale {{dívka}} tomu nevěřila.

Jednoho letního rána se vydala do lesa za městečkem. Měla s sebou malý batoh, kousek chleba s medem a dřevěnou píšťalku, kterou jí daroval dědeček. Les voněl mechem a jehličím, ptáci zpívali vysoko v korunách stromů a mezi kapradinami poletovali modří motýli.

{{dívka}} kráčela stále hlouběji do lesa, až došla k velké skalní stěně. Najednou uslyšela podivný zvuk.

Nebylo to ani šumění větru, ani zpěv ptáků.

Bylo to tiché, dunivé vyfouknutí.

Opatrně vykukla zpoza skály… a málem zapomněla dýchat.

Na malé mýtině ležel drak.

Nebyla to obrovská příšera, jakou znala z knih. Tento drak byl mladý, asi tak velký jako kůň. Měl tmavě modré šupiny, stříbrné oči a křídla posetá drobnými třpytivými tečkami, jako by na ně někdo rozsypal hvězdy.

Drak se pomalu podíval na {{dievca_acc}}.

{{dívka}} nejprve chtěla utéct, ale něco jí říkalo, aby zůstala v klidu.

„Ahoj,“ řekla tiše.

Drak naklonil hlavu.

Pak se stalo něco neuvěřitelného.

Drak se k ní pomalu přiblížil a jemně se nosem dotkl její ruky.

Jeho šupiny byly teplé jako kámen vyhřátý sluncem.

„Neublížíš mi?“ zašeptala {{dívka}}.

Drak tiše zamumlal a ulehl do trávy.

Od toho dne chodila {{dívka}} na mýtinu každý den. Nosila drakovi jablka, vyprávěla mu příběhy a postupně se přestala bát. Drak jí začal důvěřovat a dovolil jí hladit jeho křídla i sedět vedle něj u jezírka.

Jednoho odpoledne však {{dívka}} na mýtině někoho zahlédla.

Za stromem stál {{chlapec}}.

Vypadal asi o rok starší než ona a v rukou držel starou mapu.

„Ty… ty jsi ho taky našel?“ zeptala se překvapeně {{dívka}}.

{{chlapec}} přikývl.
„Draky hledám už velmi dlouho.“

Zpočátku si navzájem moc nevěřili. {{dívka}} se bála, že {{chlapec}} draka vyplaší. {{chlapec}} si zase myslel, že ho {{dívka}} pošle pryč.

Jenže drak tam klidně seděl mezi nimi a občas zvědavě zamával ocasem.

Nakonec se posadili vedle jezírka.

„Umíš létat na draku?“ zeptal se {{chlapec}}.

{{dívka}} smutně zavrtěla hlavou.

„Ne. Ale moc bych chtěla.“

{{chlapec}} se usmál.
„Já taky.“

Od té doby začali chodit na mýtinu společně. Učili se, jak se o draka starat, jak mu rozumět a jak se v jeho přítomnosti chovat klidně. Brzy však zjistili, že naučit se létat nebude vůbec snadné.

První pokus dopadl katastrofálně.

{{dívka}} vylezla drakovi na hřbet, pevně se zachytila za šupiny a zvolala:
„Můžeme!“

Drak roztáhl křídla, rozběhl se… a {{dívka}} po třech krocích upadla do měkké trávy.

„Au!“ vykřikla.

Oči se jí okamžitě zalily slzami.

„To nikdy nezvládnu!“ naříkala.

{{chlapec}} si k ní přisedl.
„Vždyť jsi spadla jen jednou.“

„Ale to bolelo!“

„Každý se učí pomalu.“

{{dívka}} se zamračila.
„Tomu nerozumíš.“

Další den se {{chlapec}} pokoušel létat. Tentokrát drak vyskočil o něco výš, ale {{chlapec}} se vylekal a skočil přímo do křoví.

{{dívka}} se začala smát tak silně, až jí tekly slzy.

„Tak vidíš,“ řekl {{chlapec}} a vytáhl si list z vlasů. „Ani já to nevím.“

Oba se rozesmáli.

Následující dny byly plné dalších pádů, odřených kolen a neúspěšných pokusů. Někdy se drak nechtěl ani pohnout, jindy je vítr málem srazil do trávy.

A pokaždé, když se něco nepovedlo, {{dívka}} měla chuť plakat.

Jednoho večera seděla rozzlobená u jezírka a kopala kamínky do vody.

„Proč nám to nejde?“ reptala.

Drak si k ní lehl a tiše zamumlal.

{{chlapec}} se zamyslel.
„Možná proto, že pořád chceme všechno hned.“

{{dívka}} si povzdechla.
„Ale já nechci čekat.“

„Ale velké věci se často učíš pomalu.“

{{dívka}} chvíli mlčela.

Pak si všimla něčeho zvláštního.

Drak se nikdy nerozčiloval, když se jim něco nepovedlo. Nezačal dupat ani křičet. Prostě to zkusil znovu.

A znovu.

Další den se {{dívka}} rozhodla, že to zkusí jinak.

Když se jí nepodařilo správně vyskočit na draka, místo pláče se zhluboka nadechla.

„To nevadí. Zkusím to ještě jednou.“

{{chlapec}} se usmál.
„To je ono.“

Trénovali celé týdny. Naučili se udržovat rovnováhu, vnímat pohyby křídel a správně se naklánět ve větru.

A pak přišel den, na který nikdy nezapomenou.

Obloha byla jasná, vítr jemný a les pod horami tichý.

Drak se rozběhl po louce.

Tentokrát {{dívka}} nezpanikařila.

Držela se pevně a klidně dýchala.

Křídla se široce roztáhla do stran… a najednou se odlepila od země.

Letěli.

Nejprve jen kousek nad stromy.

Pak výš.

A ještě výš.

{{dívka}} cítila vítr ve vlasech a pod sebou viděla celé údolí, řeku třpytící se na slunci i malé domky, které vypadaly jako hračky.

„My opravdu letíme!“ vykřikla radostí.

Vedle ní letěl na druhém draku také {{chlapec}}.

Oba se smáli tak hlasitě, že jejich smích nesl vítr přes celé hory.

Když večer seděli u jezírka, {{dívka}} se zamyšleně podívala na draka.

„Víš co?“ řekla {{chlapec_dat}}. „Kdybych po každém pádu plakala a vzdala to, nikdy bychom nevzlétli.“

{{chlapec}} přikývl.
„Někdy stačí jen vydržet.“

Drak spokojeně zamručel a položil hlavu mezi ně.

A vysoko nad horami se na obloze rozzářily první hvězdy.

Ponaučení z pohádky

Když se nám něco nepovede, nemusíme hned plakat nebo se rozčilovat. Trpělivost, klidná slova a přemýšlení často pomohou víc než křik nebo slzy. Velké věci se učíme postupně a každý neúspěch nás může posunout blíž k úspěchu.