Malý fotbalista Adam a tajemství porážek

V malém městečku pod zelenými kopci žil osmiletý chlapec Adam, který miloval fotbal víc než cokoli jiného na světě. Každé ráno ještě před školou si kopal míč o zeď domu, po škole běžel na hřiště a večer usínal s fotbalovým míčem položeným vedle postele. Na zdi měl plakáty slavných fotbalistů, znal jména velkých klubů a věřil, že jednou bude hrát před tisíci lidmi na obrovském stadionu.

Adam však doma neměl úplný klid. Měl totiž malou sestřičku Olivku, které byly teprve tři roky a která byla jako malé tornádo. Jednou rozsypala cereálie po celé kuchyni, jindy pomalovala fixou zeď a někdy se rozhodla křičet právě ve chvíli, kdy si Adam chtěl odpočinout nebo sledovat fotbal v televizi.

„Olivkaaa!“ ozývalo se často z jejich bytu.

Máma s tátou byli často unavení, protože Olivka dokázala nadělat nepořádek rychleji, než ho stačili uklidit. Adam si někdy myslel, že rodiče už ani nevnímají jeho góly, jeho nové kopačky nebo medaile z tréninku. Připadalo mu, že se doma všechno točí jen kolem Olivky.

Jednoho deštivého úterý se Adam chystal na trénink. Oblékl si modrý dres, pevně si zavázal kopačky a ještě před odchodem si desetkrát zopakoval, jak dnes vstřelí nejvíc gólů ze všech.

„Dnes určitě vyhrajeme!“ řekl sebevědomě.

Trenér Marek byl vysoký muž s klidným pohledem a vždy nosil starou kšiltovku, kterou prý měl ještě z dob, kdy sám hrál fotbal. Uměl být přísný, ale děti ho měly rády, protože je nikdy neponižoval a vždy je naučil něco nového.

Na tréninku se Adam snažil ze všech sil. Běhal rychle, křičel na spoluhráče a chtěl mít míč neustále u nohou. Když však přišel sobotní zápas proti silnému týmu ze sousedního města, všechno dopadlo úplně jinak, než si představoval.

Adamův tým prohrál 5:1.

Adam si dal vlastní gól, dvakrát pokazil přihrávku a na konci zápasu se rozplakal přímo na hřišti.

„To je nespravedlivé! Měli jsme vyhrát!“ křičel a kopl do trávy.

Cestou domů neřekl ani slovo. Doma odhodil kopačky do kouta a nechtěl večeřet.

„Už nebudu hrát fotbal,“ zamumlal rozzlobeně.

Otec se posadil vedle něj.

„Proč?“

„Protože prohráváme. A já nechci prohrávat.“

Otec chvíli mlčel a pak řekl:
„Víš, Adame, když jsem byl malý, jezdil jsem na cyklistické závody. Jednou jsem dojel poslední. Myslel jsem si, že už nikdy na kolo nenasednu. Ale právě tehdy jsem se naučil nejvíc.“

Adam se zamračil.
„Jak nás může porážka něco naučit?“

„Porážka ti ukáže, co ještě nevíš. A když víš, co nevíš, můžeš se zlepšit.“

Adam však jen zavrtěl hlavou. Nerozuměl tomu.

Na dalším tréninku byl naštvaný. Když se spoluhráči Filipovi nepovedla přihrávka, Adam na něj zakřičel:
„Kvůli tobě prohrajeme!“

Na hřišti na chvíli zavládlo ticho.

Trenér Marek zapískal.

„Adame, pojď sem.“

Posadili se na lavičku vedle hřiště. Trenér chvíli pozoroval ostatní děti a pak klidně řekl:
„Víš, kdo byl jedním z nejlepších fotbalistů na světě?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Adam. „Cristiano Ronaldo.“

„A víš, kolik zápasů prohrál?“

Adam zmateně zavrtěl hlavou.

„Hodně. I ti nejlepší hráči na světě prohrávají. Nikdo nevyhrává pořád.“

Adam se zamyslel.

„Tak k čemu se tedy snažit?“

Trenér se usmál.
„Protože vítězství není to nejdůležitější. Nejdůležitější je, jestli jsi lepší než včera.“

Tyto slova se Adamovi celý večer honily hlavou.

V následujících dnech začal vnímat věci trochu jinak. Když se mu nepovedl střelecký pokus, místo toho, aby se rozčiloval, se ho pokusil zopakovat. Když prohráli tréninkový zápas, snažil se zjistit proč. Začal více poslouchat trenéra a méně křičet na spoluhráče.

Jednoho večera našel Olivku, jak sedí na podlaze v pokoji. Snažila se postavit vysokou věž z kostek, ale ta se jí pořád hroutila.

„To neumíš postavit?“ zeptal se Adam.

Olivka nafoukla tváře.
„Spadne.“

Adam chvíli sledoval, jak to zkouší znovu a znovu. A najednou si uvědomil něco zvláštního.

Olivka se nikdy nevzdala, i když se její věž zřítila desetkrát.

Posadil se vedle ní.

„Zkus tu větší kostku dole,“ poradil jí.

Na třetí pokus se věž povedla.

Olivka se rozesmála tak silně, že spadla dozadu na koberec. Adam se také začal smát.

Poprvé po dlouhé době si všiml, jak je jeho sestra vlastně milá a zábavná.

Za pár týdnů čekal Adamův tým důležitý turnaj. Před prvním zápasem byli všichni nervózní.

„Dnes nemusíme vyhrát,“ řekl trenér. „Dnes chci vidět, jak spolu spolupracujete.“

Adam pociťoval zvláštní klid. Už nechtěl být tím, kdo dá nejvíc gólů. Chtěl hrát dobře.

První zápas prohráli 2:0.

Adam se však nehádal. Povzbuzoval spoluhráče a po zápase řekl:
„To nevadí, zkusme další.“

Druhý zápas skončil remízou.

A třetí… třetí vyhráli.

Ne proto, že měli nejlepší hráče, ale proto, že hráli jako tým.

Když Adam večer ležel v posteli, zeptal se ho otec:
„Tak co, pořád nesnášíš prohry?“

Adam se usmál.

„Ne tak úplně. Jsou sice nepříjemné… ale asi mě něco učí.“

Otec se usmál.
„Přesně tak.“

Z vedlejšího pokoje se ozvalo:
„Adame! Olivka chce vodu!“

Adam si povzdechl, ale pak se rozesmál.

„Jdu.“

A když podával malé sestřičce sklenici vody, uvědomil si ještě jednu důležitou věc.

Být silný neznamená vždy vyhrávat.

Být silný znamená nevzdávat se, i když se nedaří.

---

Ponaučení z pohádky

Prohry neznamenají, že jsme slabí nebo neschopní. Každá chyba a každá prohra nás mohou něco naučit a pomoci nám zlepšit se. Důležité je nevzdávat se, poctivě trénovat, být dobrým spoluhráčem a chovat se k ostatním s respektem.

Často kladené otázky