Velké závody na severu

Daleko na severu, tam, kde se sníh leskl i během temných nocí a ledové kry se pomalu pohupovaly na klidném moři, se každý rok konaly Velké závody na severu. Nebyly to obyčejné závody. Nešlo jen o rychlost. Závodníci museli překonat zasněžené pláně, zamrzlé zátoky, větrné kopce i úzké stezky mezi ledovými skalami. Všechna zvířata Arktidy se na tuto událost těšila celé měsíce.

Mladý arktický zajíc Timo se na závod připravoval už od začátku zimy. Každé ráno běhal po sněhu, přeskakoval závěje a nacvičoval prudké obraty mezi zamrzlými kameny. Byl přesvědčen, že letos konečně všem ukáže, jak je rychlý. Když se postavil na startovní čáru, hrdě si upravil modrý šátek, který mu upletla babička.

Vedle něj stál tuleň Bruno. Na souši působil trochu neohrabaně a při každém pohybu se kýval ze strany na stranu. Jakmile se však dostal k vodě, byl neuvěřitelně obratný. Dalším soutěžícím byl tučňák Piko, který měl neustále dobrou náladu. Během rozcvičky třikrát uklouzl, jednou se otočil kolem vlastní osy a nakonec přistál v hromadě sněhu. Místo toho, aby se rozzlobil, se však rozesmál tak hlasitě, že se smáli i diváci.

Na start se dostavili také polární liška Elsa, pižmon Boris a sněžná sova Vika. Všichni netrpělivě čekali na zvuk velkého rohu. Když se konečně ozval hluboký tón, zvířata vyrazila vpřed jako vichřice.

Timo se okamžitě ujal vedení. Jeho dlouhé nohy se pohybovaly tak rychle, že za sebou zanechával jen obláčky sněhu. Byl spokojený. Přesně tak si představoval začátek závodu. Jenže sever má rád překvapení.

Po necelé hodině se obloha zatáhla a začal foukat silný vítr. Zpočátku to vypadalo, že jde jen o obyčejnou sněhovou vánici. Poté však vítr zesílil natolik, že strhl několik orientačních vlajek označujících trasu. Některé odletěly daleko na moře, jiné zmizely mezi ledovými skalami.

Soutěžící zpomalili. Nikdo si nebyl jistý, kterým směrem pokračovat. Timo se rozhodl běžet dál podle odhadu. Myslel si, že rychlost všechno vyřeší. Za pár minut však zjistil, že se ocitl u slepého ledovcového útesu. Musel se vrátit zpět a ztratil drahocenný čas.

Mezitím Bruno objevil na sněhu podivnou stopu. Vypadala jako řada značek vyrytých do ledu. Zavolal ostatní a společně zjistili, že se jedná o náhradní značení, které organizátoři připravili pro případ bouře. Značky však byly částečně zasypané a nebylo snadné je sledovat.

Piko se sehnul, aby si jednu prohlédl zblízka. V tu chvíli mu podklouzla noha a sklouzl dolů po mírném svahu. Ostatní se vylekali, ale tučňák se po chvíli ozval zespodu. „Myslím, že jsem našel další značku!“ zakřičel. Když se k němu dostali, opravdu tam byla. Všichni se rozesmáli, protože Piko našel správnou cestu úplně náhodou.

Závod pokračoval dál. Trasa je zavedla k zamrzlému fjordu. Led vypadal pevně, ale na některých místech pod ním bylo slyšet tiché praskání. Závodníci museli postupovat opatrně. Timo se chtěl znovu dostat do vedení, a tak zrychlil. Udělal velký skok přes úzkou trhlinu, ale dopadl přímo do vysoké závěje. Venku mu zůstaly jen uši.

Bruno mu pomohl se z toho dostat. Timo se cítil trochu trapně, ale poděkoval mu. Poprvé během závodu si uvědomil, že samotná rychlost nestačí. Začal více vnímat okolí a naslouchat ostatním.

Za fjordem se krajina změnila. Vítr utichl a oblohu rozzářily zelené a modré pruhy polární záře. Světlo se vlní nad hlavami zvířat jako obrovské barevné stuhy. Dokonce i závodníci na chvíli zapomněli na závod a obdivovali nádherné divadlo na obloze.

Když pokračovali dál, dorazili k ledovému bludišti tvořenému vysokými ledovými kryhami. Cestiček bylo mnoho a ne všechny vedly správným směrem. Elsa se pokusila najít cestu podle větru, Boris podle tvaru kopců a Timo podle stop ve sněhu. Každý měl jinou představu.

Nakonec se ukázalo, že správné řešení vzniklo spojením všech nápadů. Díky tomu našli cestu ven z bludiště mnohem rychleji. Timo začal chápat, že někdy je rozumné naslouchat i názorům ostatních.

Poslední část trasy vedla podél mořského pobřeží. Zde se Bruno dostal do své oblíbené části závodu. Krátký úsek vedl přes ledové kanály mezi ledovými krami. Tuleň se ve vodě pohyboval s takovou lehkostí, jako by létal. Brzy se dostal do čela skupiny.

Timo se snažil držet krok, ale uvědomoval si, že každý soutěžící má své silné stránky. Piko zase využíval hladké ledové plochy a klouzal po nich rychleji, než by kdokoli čekal. Dokonce předjel několik soupeřů, aniž by udělal jediný krok.

Když už se zdálo, že cíl je na dosah, objevila se poslední překážka. Silný vítr navál přes trasu obrovský sněhový val. Nebylo možné ho přeskočit ani obejít. Soutěžící se zastavili a přemýšleli.

Právě v tu chvíli dostal Piko nápad. Rozběhl se, vrhl se na břicho a sklouzl po svahu. Na druhé straně zanechal hladkou stopu. Ostatní ho následovali. Za chvíli byli všichni za překážkou a mohli pokračovat.

Před cílem běželi Timo, Bruno a Piko téměř vedle sebe. Diváci je povzbuzovali ze všech sil. Nikdo nevěděl, kdo vyhraje. Nakonec překročili cílovou čáru v rozmezí několika sekund.

Všichni čekali na vyhlášení výsledků. Organizátoři se poradili a poté oznámili něco nečekaného. Letos sice určili pořadí, ale hlavní cenu získali všichni tři společně. Během silné bouřky totiž pomohli najít správnou trasu a díky svým nápadům umožnili dokončit závod i ostatním soutěžícím.

Timo se usmál. Zpočátku si myslel, že nejdůležitější je být první. Teď však cítil mnohem větší radost. Zjistil, že skvělé dobrodružství netvoří jen cíl, ale i cesta plná objevů, smíchu a nečekaných překvapení.

Když se nad severem rozzářila další vlna polární záře, zvířata se pomalu vracela domů. Sníh pod jejich tlapkami a ploutvemi jemně skřípal a chladný vzduch byl klidný. Velké závody na severu skončily, ale vzpomínky na ně ještě dlouho zůstávaly živé v příbězích všech arktických zvířat.

Poučení

Ne všechno lze dosáhnout pouze silou nebo rychlostí. Klidné přemýšlení, vnímavost a ochota učit se od ostatních často člověka dovedou dál, než by čekal.