Velké závody pod polární září

Daleko na severu, kde se ledové kry pomalu pohupovaly na temném moři a sníh se třpytil jako tisíce drobných diamantů, se každou zimu konaly Velké závody pod polární září. Byla to nejslavnější událost široko daleko. Zvířata se sjížděla z celého severu, aby sledovala odvážné závodníky, kteří museli překonat zasněžené pláně, zamrzlé fjordy, větrné kopce i spletité ledové cesty mezi vysokými ledovými krami.

Mladý arktický zajíc Timo se na závody připravoval celé měsíce. Každé ráno trénoval skoky přes sněhové závěje a běh po zledovatělých chodnících. Byl rychlý, obratný a velmi si věřil. Letos byl přesvědčen, že konečně získá vítězný pohár vyřezaný z křišťálově čistého ledu.

Když dorazil na start, všiml si nového soutěžícího. Byl to tučňák jménem Piko, který přijel až ze vzdálené Antarktidy. Chtěl na vlastní oči vidět severní polární záři, o které už léta slýchal. Během cesty se proslavil tím, že dokázal uklouznout i na místech, kde nebyl žádný led. Přesto se stále usmíval.

Vedle nich se připravoval i tuleň Bruno. Na souši působil trochu neohrabaně, ale všichni věděli, že ve vodě nemá konkurenci. Bruno byl klidný, rozvážný a vždy si nejprve všechno promyslel. Timo si často myslel, že přemýšlí až příliš dlouho.

Nad obzorem se pomalu rozzářila polární záře. Zelené, modré a fialové pruhy se vlnily po obloze a osvětlovaly sníh jemným světlem. Právě v tu chvíli zazněl startovní roh a závod začal.

Závodníci vyrazili vpřed. Timo se okamžitě dostal mezi vedoucí závodníky. Piko nejprve uklouzl, pak se roztočil jako větrný mlýn a nakonec se smykem dostal dál, než někteří soupeři stačili doběhnout. Diváci se smáli a povzbuzovali ho.

Po několika kilometrech si však Timo všiml něčeho zvláštního. Jeden ze zelených pruhů polární záře začal blednout. Nejprve si myslel, že se mu to jen zdá. O pár minut později však úplně zmizel. Krátce nato zeslábl i další pruh.

Zvířata si začala znepokojeně šeptat. Polární záře na severu nebyla jen krásnou ozdobou oblohy. Mnohá zvířata se podle ní orientovala během dlouhých zimních nocí. Kdyby zmizela, život na severu by se stal mnohem těžším.

Závod pokračoval dál, ale atmosféra se změnila. Když se ještě více setmělo, Timo v dálce zahlédl podivný modravý záblesk vycházející zpod ledu. Ukázal na něj Brunovi i Pikovi. Ani jeden z nich nikdy nic podobného neviděl.

„Určitě tam žije obrovská ryba, která sežrala polární záři,“ prohlásil Piko s naprostou vážností.

„Ryby se živí polární září,“ odpověděl Bruno.

„To si jen myslíš,“ odvětil Piko. „Možná si na ní pochutnávají každou středu.“

Ačkoli se všichni zasmáli, jakýsi zvláštní záblesk je nutil pokračovat tím směrem. Organizátoři závodu se rozhodli, že pokud soutěžící odhalí příčinu mizení světel, získají speciální bonusové body.

Cesta je zavedla k úzkému ledovému mostu nad temnou vodou. Most se pod jejich nohama jemně chvěl. Timo po něm přeběhl téměř bez zpomalení. Piko se rozhodl, že ho přejde elegantním smykem. Výsledkem bylo, že se třikrát otočil kolem své osy a zastavil se přesně na druhé straně. Neplánovaně, ale úspěšně.

Za mostem se rozprostíralo pole křišťálových ledovců. Když se jich dotkl vítr, vydávaly jemné zvuky podobné zvonkům. Timo ještě nikdy neslyšel nic tak krásného. Připadalo mu, jako by samotný sever zpíval zvláštní píseň.

Uprostřed pole potkali starého narvala jménem Baltor. Jeho dlouhý roh se leskl v měsíčním světle. Když mu vyprávěli o mizejícím záři, vážně přikývl.

„Možná jde o Zrcadlo severu,“ řekl tiše.

Timo ani Piko o ničem takovém nikdy neslyšeli. Baltor jim vysvětlil, že hluboko pod ledem se nachází obrovské jezero s hladinou hladkou jako sklo. Podle staré legendy právě toto jezero pomáhá odrážet světlo polární záře zpět k obloze.

„Pokud se Zrcadlo severu poškodí, světla začnou slábnout,“ dodal.

To už znělo mnohem vážněji než Pikova teorie o hladové rybě. Trojice se rozhodla vydat se za modravými záblesky.

Cesta je zavedla do oblasti vysokých ledových stěn. Mezi nimi se nacházelo bludiště úzkých stezek. Některé končily slepě, jiné se vracely zpět. Několikrát se ztratili a jednou dokonce chodili deset minut v kruhu.

Piko byl přesvědčen, že podle tvaru mraků našel správný směr. O pět minut později se ukázalo, že sledoval svůj vlastní odraz v lesklém ledu. Bruno se smál tak silně, že si musel sednout do sněhu.

Nakonec dorazili k obrovské průhledné ledové ploše. Pod ní se rozprostíralo jezero zářící modrým světlem. Bylo nádherné. Světlo se však odráželo jen z malé části hladiny.

Velká odtržená kryha zakrývala téměř polovinu jezera.

„To bude ono!“ zvolal Timo.

Pokusil se kryhu odsunout. Tlačil ze všech sil, ale nehnula se ani o kousek. Zkusil to znovu, ale opět bez úspěchu.

Bruno se ponořil pod led a prozkoumal situaci. Když se vynořil, zjistil, že ledová kra je zaklíněná mezi dvěma podmořskými skalami.

„Samotnou silou to nepůjde,“ řekl.

Několik minut přemýšleli. Potom si Piko všiml řady starých ledových kanálů vedoucích od moře.

„Co kdybychom je využili?“ navrhl.

Tentokrát to nebyl bláznivý nápad. Bruno zjistil, že pokud se do kanálů dostane více vody, vznikne proud, který může kryhu uvolnit.

Práce nebyla snadná. Museli odklidit kusy sněhu, rozšířit několik zamrzlých míst a najít správný směr toku. Trvalo jim to dlouho. Timo si uvědomil, že v závodech už dávno nejde jen o vítězství.

Když bylo vše připraveno, čekali. Zpočátku se nic nedělo. Pak se zpod ledové kry ozvalo hluboké praskání.

Kryha se pomalu pohnula.

O několik vteřin se posunula ještě dál. Modré světlo jezera se rozlilo do všech stran. Ve stejném okamžiku se na obloze objevil tenký zelený pruh polární záře.

„Funguje to!“ zvolal Piko.

Postupně se vracely další barvy. Zelená, modrá, fialová i růžová. Celá obloha zazářila ještě jasněji než předtím. Všechna zvířata na severu se zastavila a obdivovala nádhernou podívanou.

Teprve poté se soutěžící vydali na poslední část závodu. Tentokrát už Timo neběžel jen pro sebe. Pomáhal ostatním najít nejbezpečnější cestu a dával pozor, aby nikdo nezůstal pozadu.

Finále bylo mimořádně napínavé. Timo, Bruno a Piko se střídali ve vedení. Chvíli vedl zajíc, pak tuleň a nakonec tučňák během dlouhého skluzu po ledě.

Do cíle dorazili téměř najednou.

Večer se u velkého ledového pódia shromáždili všichni účastníci i diváci. Organizátoři předali ceny za závody, ale poté oznámili ještě jedno speciální ocenění.

Zásluhu na tom měli Timo, Bruno a Piko za záchranu Zrcadla severu a návrat polární záře.

Timo se usmál. Zpočátku toužil jen po vítězství. Teď však věděl, že to nejkrásnější na celé události nebyla medaile, ale dobrodružství, které prožil.

Nad severem se vlnila barevná světla a sníh se v jejich záři třpytil. Velký závod pod polární září sice skončil, ale příběh o třech neobyčejných závodnících se vyprávěl ještě mnoho dalších zim.

Poučení

Když se objeví neočekávaný problém, klidné uvažování a vytrvalost často přinesou lepší výsledky než ukvapená rozhodnutí. Každý má jiné schopnosti a právě jejich spojení dokáže vyřešit i velmi náročné úkoly.