Za sedmi paneláky, jedním velkým hřištěm a cukrárnou, z níž se linula vůně těch nejlepších šišek na světě, žil chlapec jménem {{chlapec}}. Byl to bystrý a zvědavý chlapec, ale v poslední době měl jednu zvláštní super schopnost — dokázal sedět před televizí tak dlouho, až mu dálkové ovládání téměř přirostlo k ruce.

Ráno se díval na pohádky. Odpoledne hrál hry na mobilu. Večer seděl u počítače a sledoval videa, na kterých někdo jiný hraje hry na počítači.

„{{chlapec}},“ povzdechla si jednoho večera maminka, „kdyby existovalo mistrovství světa v lenošení, určitě bys vyhrál zlatou medaili.“

„To by bylo super!“ usmál se {{chlapec}} a ani na chvíli neodtrhl oči od obrazovky.

Pravda však byla taková, že {{chlapec}} se v posledních dnech necítil moc dobře. Často byl unavený, nic se mu nechtělo a dokonce se začal bát zkoušet nové věci. Když měl ve škole odpovědět, raději sklonil hlavu. Když ho kamarádi zvali na fotbal, řekl:

„Ne, stejně bych prohrál.“

A když se měl naučit básničku, zamumlal:

„Na to nemám.“

Netušil však, že právě na takové myšlenky čekal někdo velmi zvláštní.

Jmenoval se pan Obrazovka.

Byl vysoký, hubený a místo nosu měl blikající tlačítko „PLAY“. Na hlavě mu svítila anténa a plášť měl ušitý ze starých kabelů a nabíječek. Živil se tím, že děti přestaly věřit samy sobě. Čím déle seděly před obrazovkami, tím byl silnější.

A ten večer už byl téměř obrovský.

Když {{chlapec}} usnul u zapnuté televize, v pokoji najednou zablikalo modré světlo.

„Bzzzt… připojení úspěšné,“ ozval se kovový hlas.

Ze skříně se pomalu vysunul malý robot na kolečkách. Měl kulaté oči, blikající tlačítka a na hrudi nápis:

XR-27 — Pomocník při řešení lidských problémů.

Robot narazil do ponožky, otočil se dokola a spadl do koše na hračky.

„Au… no… technická chyba,“ zapípal.

{{chlapec}} se probudil.

„Aaa! Robot!“

„Správně,“ řekl robot hrdě. „Mám databázi se dvěma sty miliony poznatků, znám všechna hlavní města světa, dokážu vypočítat milion příkladů za sekundu a znám recept na brokolicovou polévku.“

„To zní nudně,“ zamumlal {{chlapec}}.

Robot se zamyslel.

„I moje databáze si to myslí.“

{{chlapec}} se zasmál. A robot se najednou rozzářil.

„POZOR!“ vykřikl. „Poprvé jsem zaznamenal lidský smích na vzdálenost menší než dva metry!“

„Ty nevíš, co je to smích?“

„Ne,“ přiznal robot tiše. „Dokážu ho rozpoznat, ale nerozumím mu.“

To bylo zvláštní. Robot věděl všechno, ale nerozuměl běžným pocitům.

„A co tu vlastně děláš?“ zeptal se {{chlapec}}.

Robotovi zablikaly oči.

„Přišel jsem zachránit vaše město před panem Obrazovkem.“

V místnosti nastalo ticho.

Dokonce i televize jako by ztichla.

„Kdo je pan Obrazovka?“ zašeptal {{chlapec}}.

Robot promítl hologram. Objevila se postava s blikajícíma očima a hlasitým smíchem.

„Pan Obrazovka chce, aby děti přestaly sportovat, učit se, tvořit, přemýšlet a věřit si. Chce, aby jen seděly a koukaly. Když se děti přestanou hýbat a bojí se zkoušet nové věci, jejich sny zeslábnou.“

{{chlapec}} polkl.

Trochu mu to připomínalo… jeho samotného.

„Ale já nic zvláštního nevím,“ řekl tiše. „Nejsem ani nejlepší sportovec, ani nejlepší žák.“

Robot se k němu otočil.

„Databáze říká, že nejdůležitější není být nejlepší.“

„Ne?“

„Ne. Důležité je nevzdat se po prvním neúspěchu.“

To {{chlapec_dat}} ještě nikdo takhle neřekl.

Druhý den ráno vzal robot {{chlapec_acc}} na hřiště. Zpočátku se {{chlapec}} styděl. Ostatní děti už hrály fotbal a radostně křičely.

„Já tam nejdu,“ řekl.

„Proč?“ zeptal se robot.

„Zkazím to.“

Robot se zamyslel.

„Zajímavé. Když spadnu, prostě se restartuju.“

A v tu chvíli narazil do lavičky a spadl do trávy.

Děti se rozesmály.

I {{chlapec}}.

„Vidíš?“ řekl robot ze země. „Nikdo nezemřel.“

{{chlapec}} se konečně odvážil se přidat. První kop byl příšerný. Druhý ještě horší. Třetím trefil strom.

Ale co ten čtvrtý?

Čtvrtý skončil přímo v brance.

„Góóól!“ křičely děti.

A v tu chvíli se z dálky ozval rozzlobený hlas pana Obrazovky.

„Ne! Sebevědomí! Pohyb! Smích! To mě oslabuje!“

Obloha na vteřinu zablikala.

Robot se usmál svým hranatým úsměvem.

„Funguje to.“

Od té doby začal {{chlapec}} provádět malé změny. Úplně nepřestal sledovat pohádky ani hrát hry – zábava je přece také důležitá. Ale už neseděl u obrazovek celý den.

Začal jezdit na kole. Četl dobrodružné knihy. Zkoušel dělat kliky, i když první den zvládl jen dva a půl. Nikdo dodnes neví, jak vypadá půlka kliky, ale {{chlapec}} to nějak dokázal.

A hlavně — přestal mluvit:

„Na to nemám.“

Místo toho začal mluvit:

„Ještě mi to nejde.“

To je velký rozdíl.

Jednoho večera však celé město ponořilo do tmy. Všechny obrazovky se najednou rozsvítily.

Na mobilních telefonech, televizorech i počítačích se objevila tvář pana Obrazovky.

„Děti!“ zvolal. „Proč se namáhat učením? Proč sportovat? Stačí sedět a dívat se! Nemusíte nic zkoušet. Nemusíte věřit sami sobě.“

Mnoho dětí se zastavilo.

Někteří dokonce odložili míče.

Robot XR-27 se podíval na {{chlapec_acc}}.

„Musíš něco udělat.“

„Já? Ale já přece nejsem hrdina.“

Robot se usmál.

„To říkají všichni hrdinové těsně předtím, než se jimi stanou.“

{{chlapec}} se zhluboka nadechl a vystoupil dopředu.

„Možná nejsem nejlepší,“ řekl nahlas, „ale naučil jsem se, že když se člověk snaží, zlepšuje se. A když sportujeme, učíme se nebo zkoušíme nové věci, roste nejen naše tělo, ale i odvaha.“

Pan Obrazovka se zmenšil asi na velikost mikrovlnky.

„A ještě něco!“ pokračoval {{chlapec}} odvážněji. „Robot může vědět milion věcí, ale nedokáže nahradit dobré srdce, přátelství ani objetí.“

Robotovi se rozzářily oči.

„Emocionální data… zpracována.“

Děti se začaly usmívat. Někdo vytáhl míč. Ostatní začali kreslit, číst nebo tančit.

A co pan Obrazovka?

Zmenšil se na tak malou tečku, že ho omylem vcucl robotický vysavač sousedky Marienky.

„Technicky vzato,“ poznamenal robot, „to byl velmi směšný konec.“

Všichni se rozesmáli.

Později večer seděl {{chlapec}} u okna spolu s robotem XR-27.

„Víš,“ řekl {{chlapec}}, „ty jsi moc moudrý.“

Robot se zamyslel.

„A ty jsi velmi lidský.“

„Co tím myslíš?“

Robot se podíval na hvězdy.

„Lidé se někdy bojí. Dělají chyby. Ne vždy se jim všechno podaří napoprvé. Ale i tak to zkoušejí dál. A když někdo upadne, druhý mu pomůže vstát. To je cennější než všechny mé znalosti.“

{{chlapec}} se usmál.

A poprvé po velmi dlouhé době se cítil silný.

Ne proto, že by byl dokonalý.

Ale proto, že si konečně začal věřit.

Robot se pomalu přepnul do nočního režimu.

„Poslední otázka před spaním,“ zamumlal ospale. „Proč se lidé smějí?“

{{chlapec}} se zamyslel.

„Možná proto, že svět je krásnější, když se radujeme společně.“

Na displeji robota se objevilo:

„Odpověď uložena.“

A pak oba spokojeně usnuli.

---

Poučení

• Obrazovky mohou být zábavné, ale skutečný život je plný pohybu, kamarádů, dobrodružství a zážitků.
• Když se učíme a sportujeme, roste nejen naše tělo, ale i naše odvaha.
• Není důležité být hned nejlepší. Důležité je to zkoušet znovu.
• Robot může umět spoustu věcí, ale dobré srdce, laskavost a emoce dělají člověka výjimečným.
• Nikdy se nepodceňuj — každý člověk se může krok za krokem zlepšovat.