Tuleník Niko a tučňák Tiko

0:00 0:00

⏱️ Přibližná doba čtení: 16 minut

Volné pokračování pohádky Tuleník Niko a tučňák Tiko →

Od té doby, co Niko a Tiko společně prožili velké dobrodružství s kosatkou Hugem, znala je celá polární krajina. Starý mrož s dlouhými kly je zdravil úklonou, bílá racek Linda o nich zpívala písničky, které se nesly daleko nad moře, a dokonce i velký bílý medvěd Bruno si jejich příběh zapamatoval a vyprávěl ho hvězdám každou noc, když uléhal ke spánku. Ale Niko a Tiko na to sami nemysleli – protože přátelé, kteří se mají opravdu rádi, nepočítají s odvahou, ale prostě žijí dál a těší se z každého nového dne.

A právě takový nový den nastal jednoho rána, kdy byla obloha tak bledě modrá a čistá, že se v ní odráželo celé moře.

Niko se protáhl na svém ledovém kluzišti, zamrkal tmavýma očima do slunce a vdechl vzduch – tak slaný, chladný a plný slibů, jakým bývá vzduch jen na severu. Tiko dorazil o chvíli později, klouzal po ledě celou svou vahou s tím svým nenapodobitelným úsměvem, jako by každé ráno bylo tím nejlepším dnem jeho života.

„Tiko,” řekl Niko pomalu, „dnes ráno se mi zdál sen.”

„O čem?” zeptal se Tiko a posadil se vedle něj; oba měli nohy – nebo ploutve – ponořené ve studené vodě.

„Zdálo se mi o ostrově,” řekl Niko a na jeho tváři se objevil ten zvláštní výraz, který Tiko dobře znal – výraz, který znamenal, že Niko o něčem přemýšlí tak intenzivně, až mu z srsti téměř srší jiskry. „Ostrov, kde zpívají ledovce. Starý mrož o něm jednou vyprávěl, pamatuješ? Říkal, že je daleko na západě, tam, kde se moře setkává s oblohou, a že ten, kdo ho najde, pochopí, co to znamená být opravdu svobodný.”

Tiko chvíli mlčel a hleděl na obzor, kde se voda v ranním světle leskla, jako by byla posypaná stříbrným prachem. Pak se podíval na Nika s očima plnými toho samého jiskřivého výrazu. „Tak na co čekáme?”

Vyrazili brzy ráno, když byla obloha na jedné straně ještě oranžová a na druhé stále tmavě fialová, jako by se noc a ráno přetahovaly o poslední kousek oblohy. Moře bylo klidné a hladké jako obrovské zrcadlo, v němž se odrážely mraky, takže Niko i Tiko měli chvílemi pocit, že neplavou ve vodě, ale přímo mezi mraky.

Niko plaval mohutnými vlnitými pohyby, jak to umí jen tuleni – elegantně, rychle a s takovou lehkostí, jako by voda nebyla překážkou, ale domovem. Tiko si dělal, co chtěl – chvíli plaval, chvíli vylezl na ledovou kru, chvíli zase skočil zpátky, přičemž neustále něco pozoroval a komentoval: západ slunce, tvar mraku, směr větru.

Cestou narazili na skupinu malých bílých ledových ker, které se pomalu točily kolem sebe jako tanečníci, a Tiko okamžitě vyskočil na jeden z nich a začal se s ním točit, až se úplně zatočil a spadl do vody s hlasitým plesknutím. Niko se smál tak, že si musel na chvíli odpočinout.

Ale pak, někdy kolem poledne, když slunce stálo nízko nad obzorem a vrhalo na led dlouhé zlaté stíny, se Niko najednou zastavil.

Nastavil uši.

„Tiko… slyšíš to?”

Tiko vylezl z vody a také se zadíval. Z dálky se ozýval sotva slyšitelný zvuk – nebyl to vítr, ani vlny, ale něco jiného. Něco jako hlas. Nebo spíš mnoho hlasů najednou, splývajících v jeden dlouhý, teplý tón, který se chvěl nad mořem jako sluneční světlo.

„Slyším to,” zašeptal Tiko. „Je to… je to zpěv?”

„Půjdeme za ním,” řekl Niko.

Když se přiblížili, uviděli ho.

Mezi dvěma ledovci, na malém kousku ledu, který se na vlnách houpal jako kolébka, někdo ležel. Byl to malý tučňák – menší než Tiko, s křídly podivně ohnutými pod tělem a s očima přimhouřenýma bolestí. Jedno z jeho křídel bylo poraněné, zřejmě po pádu z větší ledové kry, a kolem něj nebylo vidět nikoho z jeho rodiny ani ze skupiny.

Tiko se k němu přiblížil jako první. „Ahoj,” řekl tiše, aby ho nevylekal. „Jak se jmenuješ?”

Malý tučňák otevřel oči – byly velké, kulaté a vypadaly velmi unaveně. „Jmenuji se Pipi,” řekl slabým hlasem. „Hledám svou maminku. Ztratili jsme se během vichřice a já… já nevím, kde jsem.”

Niko a Tiko se na sebe podívali. Nemuseli říkat ani slovo – některá rozhodnutí se dělají beze slov, jen pohledem, ve kterém je vše jasné.

„Zůstaneš s námi,” řekl Niko prostě. „Dokud tě nenajde máma, nebo dokud ji nenajdeme my.”

Pipi se na ně překvapeně podíval, pak pootevřel svůj malý černý zobáček a z očí mu vytryskly slzy, které mu okamžitě zamrzly na rtech. „Ale vy mě neznáte.“

„To nic neznamená,” řekl Tiko a posadil se vedle něj. „My jsme taky nebyli kamarádi, dokud jsme se nepotkali. A teď bych se za Nika vrhl i do té nejtemnější vody.”

„A já bych kvůli Tikovi vylezl i na ten nejvyšší ledovec,” dodal Niko.

Pipi se usmál – poprvé po dlouhé době.

Pokračovali společně – tři, ne dva. Niko plaval kolem ledové kry, na které ležel Pipi, a jemně ji posouval vpřed, zatímco Tiko plaval vedle a vyprávěl příběhy, aby Pipi nemyslel na bolest. Vyprávěl mu o kosatce Hugovi, o polární záři, o starém mrožovi a jeho mušlích, o rackovi Lindě a jejích saltách. A Pipi poslouchal s otevřenýma očima a na chvíli zapomněl na bolest v křídle.

Zpěv byl čím dál hlasitější.

A pak, když propluli mezi dvěma velkými ledovci pokrytými modravým ledem, ho uviděli.

Ostrov.

Nebyl velký – spíš jako by někdo vzal kousek pole s trávou a zeleným mechem a položil ho uprostřed moře. Kolem něj stály ledovce v půlkruhu, vysoké a průzračné jako křišťál, a z každého z nich se ozýval ten zvuk – hluboký, teplý, něžný zpěv, který nesouvisí ani se slovy, ani s melodií, ale s tím, co cítíte v hrudi, když vás někdo miluje.

„Oni opravdu zpívají,” zašeptal Tiko.

„Ledovce zpívají, když se v nich pohybuje voda,” řekl Niko tiše, jako by si vzpomínal na něco, co kdysi slyšel od dědečka. „Ale takhle… takhle jsem je ještě nikdy neslyšel.”

Pipi se posadil na svůj ledový krunýř a také poslouchal. A na jeho tváři se odehrálo něco zvláštního – bolest v křídle stále přetrvávala, ale výraz v jeho tváři se změnil. Změknul. Uvolnil se. Jako by ten zpěv byl teplá deka, která ho zahalila zvenku i zevnitř.

Na ostrově strávili noc.

Niko přinesl ryby – tři hezké, lesklé, čerstvé – a rozdělili si je rovnoměrně, i když Pipi je zpočátku odmítl. „Vy jste mi je vylovili, jsou vaše,” řekl.

„Když se o něco podělíš s kamarádem, ta věc se neztratí,” řekl Tiko vážně. „Zdvojnásobí se.”

Pipi nakonec vzal rybu a snědl ji tak rychle, že se mu Niko i Tiko zasmáli, a pak mu dali ještě kousek ze svých, protože bylo jasné, že měl větší hlad, než přiznal.

Když nastala noc a polární záře se rozlila po obloze v zelených a fialových vlnách, tři přátelé leželi vedle sebe na měkkém mechu ostrova a dívali se nahoru. Ledovce stále zpívaly – teď tišeji, jako by věděly, že je čas spát.

„Niko,” zašeptala Pipi, „proč jste mi pomohli? Mohli jste pokračovat ve výpravě.”

Niko chvíli mlčel a sledoval polární záři, jak se vlní a tančí. „Protože kdysi nám taky někdo mohl pomoct, nebo nepomoct,” řekl nakonec. „A kdyby nám nepomohl, nebyli bychom tady. Takhle se to předává dál – dobrota od jednoho k druhému, jako světlo polární záře, které přechází z jednoho místa na druhé.”

Tiko přikývl. „A kromě toho,” dodal s úsměvem, „máme teď o jednoho kamaráda víc. A kamarád je vždycky lepší než žádný kamarád.”

Pipi se usmíval se zavřenýma očima, zatímco ho pomalu přemáhal spánek.

Následující ráno přineslo velké překvapení.

Když se Niko probudil jako první a podíval se na moře, uviděl je. Skupina tučňáků plula směrem k ostrovu – pět, deset, patnáct – a uprostřed nich jedna maminka s hlasitým, naléhavým voláním, které se odráželo od ledovců a neslo se daleko.

Pipi se probudil, jako by ho někdo šťouchl. Naklonil hlavu. Tělem mu projel záchvěv.

„Mami,” zašeptal. A pak, zapomenuv na bolest v křídle, skočil do vody a doplaval k ní tak rychle, jak jen mohl.

Niko a Tiko stáli na břehu ostrova a sledovali, jak se malý tučňák vrhá do náruče své maminky, jak ho ona obklopuje křídly a něžně mu píská do peří, a jak ostatní tučňáci kolem nich tvoří malý, hřejivý kruh.

Potom se Pipi otočil a podíval se na ně.

„Děkuji,” zavolal přes vodu. „Nikdy na vás nezapomenu.”

„My taky ne,” odpověděl Tiko.

A Niko jen přikývl hlavou, protože někdy jsou gesta výmluvnější než slova.

Na cestě domů bylo moře klidné a obloha čistá. Tiko a Niko plavali vedle sebe, někdy mlčky, jindy si povídali o tom, co zažili, ale většinou jen tak – byli si navzájem nablízku, což je někdy to nejdůležitější, co může kamarád udělat.

Když dorazili domů a jejich maminky je přivítaly na břehu, Tikova maminka se ho zeptala: „Kde jste byli tak dlouho?”

Tiko se na chvíli zamyslel. „Šli jsme poslouchat, jak zpívají ledovce,” řekl. „A pomohli jsme někomu najít maminku.”

Tikova maminka se na něj podívala s takovým výrazem, jaký mívají maminky, když jsou na své děti pyšné, ale nechtějí to hned dát najevo. Pak ho objala tak silně, že mu trochu zapraštělo v zádech.

A to bylo to nejlepší, co mohl na konci dlouhého dne cítit.

Dobrou noc, kamaráde. Ledovce zpívají i dnes – stačí zavřít oči a naslouchat.

Poučení

Skutečné přátelství se neprojeví jen tehdy, když je veselo a všechno jde hladce – ale právě tehdy, když se někomu nedaří a my se rozhodneme zastavit a pomoci, i když nás to něco stojí. A dobrota, kterou vykonáme, nezmizí – putuje dál z jednoho srdce do druhého, jako světlo polární záře putuje z jednoho konce oblohy na druhý.