Epická pohádka o dracích: Oliver proti králi mraků

0:00 0:00

⏱️ Přibližná doba čtení: 8 minut

„Předchozí část →“

Pokračování příběhu Oliver a drak z Černých skal

Po dni, kdy Oliver a jeho drak poprvé společně vzlétli a zahnali lovce, se zdálo, že hory konečně opět dýchají klidněji. Vítr už se nervózně nevířil kolem skal a obloha byla několik dní podivně tichá.

Až příliš tichá.

Oliver seděl na okraji útesu a sledoval svého draka, který se snažil chytit si vlastní ocas — a přitom působil mnohem méně nebezpečně než při jejich prvním setkání.

„Víš, kdyby tě teď někdo viděl, asi by nevěřil, že jsi ten postrach Černých skal,“ poznamenal Oliver.

Drak se zastavil, podíval se na něj… a teatrálně si odfrkl, jako by ho to hluboce zasáhlo.

„No dobře, dobře,“ zasmál se Oliver, „pořád jsi strašidelný. Jen… občas.“

V tu chvíli se však svět změnil.

Obloha ztmavla, jako by ji někdo zakryl obrovským stínem.

Vítr náhle ustal.

Naprosto.

„To není normální,“ zašeptal Oliver.

Jeho drak ztuhl.

Tentokrát se nezasmál.

Z dálky se ozval hluboký zvuk, který se nepodobal ničemu, co Oliver dosud slyšel. Nebyl to řev. Nebyl to vítr.

Byl to… tlak.

Jako když se blíží bouřka, jen tisíckrát silnější.

A pak se objevil.

Obrovský drak, větší než celé skalní věže, s křídly tak širokými, že zakrývaly slunce. Jeho šupiny měly barvu temných mraků a při každém pohybu se kolem něj vířil vír větru.

„To je…“ začal Oliver.

„…velmi špatný den,“ dodal sám.

Drak vedle něj zavrčel – hluboce, varovně, ale také s něčím, co Oliver dosud neslyšel.

Respekt.

Ale i strach.

„Znáš ho, viď?“ zašeptal Oliver.

Drak přikývl.

Pomalu.

„No… tak to je ještě horší.“

Obrovský drak – král mraků – se snesl níže a jediným mávnutím křídel rozvířil vzduch tak silně, že Oliver málem spadl z útesu.

Z dálky bylo slyšet praskání skal.

Stromy se ohýbaly.

Menší draci v okolí se rozprchli.

„Takže jaký je plán?“ zeptal se Oliver.

Jeho drak se na něj podíval.

„Ano, to jsem si myslel,“ přikývl Oliver. „Žádný plán.“

Král mraků zaútočil jako první.

Nebyly to plameny.

Byl to vítr.

Obrovská tlaková vlna je smetla ze skály.

Oliver cítil, jak padá.

A pak ho něco zachytilo.

Jeho drak.

„Dobře! Dobře! Letíme! To je skvělé!“ vykřikl, i když si nebyl úplně jistý.

Vzduch byl bouřlivý.

Nepředvídatelný.

Každý pohyb byl bojem.

„Drž se výš!“ křičel Oliver, i když netušil, jestli ho drak poslouchá, nebo jen dělá, co umí.

Král mraků se otočil a zaútočil znovu.

Tentokrát přímo.

Jejich draci se srazili ve vzduchu.

Obrovský náraz roztrhl mraky.

Oliver se málem pustil.

„To byl špatný nápad!“ vykřikl.

Jeho drak však neutekl.

„Musíme ho zpomalit!“ zvolal Oliver a snažil se překřičet vítr.

Podíval se dolů.

Mezi skalami si všiml úzkých kamenných věží.

„Tam! Mezi skalami!“

Drak zaváhal.

Bylo to nebezpečné.

Příliš úzké.

„Věř mi!“ vykřikl Oliver.

A tentokrát…

Drak poslechl bez váhání.

Vletěli mezi skalní věže.

O fous.

Až příliš těsně.

Král mraků je následoval.

Byl silnější.

Ale ne obratnější.

Jeho křídla narazila do skal.

Zpomalil.

Jen na chvilku.

Ale právě ten okamžik potřebovali.

„Teď!“ vykřikl Oliver.

Jeho drak se prudce otočil, nabral výšku a sletěl zpět směrem k obrovskému drakovi.

Tentokrát neutekli.

Útočili.

Ne silou.

Ale přesností.

Vyhnuli se dalšímu poryvu větru.

Proletěli mu těsně kolem krku.

A Oliver si všiml něčeho zvláštního.

Jedno křídlo.

Zraněné.

„Počkej… ty nebojuješ proto, že chceš,“ zašeptal.

„Ty máš bolesti.“

Drak pod ním zaváhal.

„Musíme to zastavit… ne ho porazit!“

Král mraků zaútočil znovu.

Silnější než předtím.

Ale tentokrát Oliver nekřičel.

Jen položil ruku na krk svého draka.

„Ticho…“

Drak zpomalil.

A místo útoku…

snížil jeho výši.

Pomalu.

Opatrně.

Obrovský drak se přiblížil.

Připraven na další úder.

Ale on nepřišel.

Jen ticho.

A ticho.

Oliver si vylezl na hřbet draka (což byl velmi špatný nápad, ale udělal to stejně).

„Hej!“ zakřičel.

Král mraků se zastavil.

„Nebudeme bojovat!“ pokračoval.

Ticho.

Jen vítr.

A pak…

Obrovský drak zpomalil.

Jeho křídla přestala chvět.

A poprvé…

nevypadal jako hrozba.

Ale jako někdo, kdo byl dlouho sám.

O pár minut později seděli na skále.

Oliver, jeho drak… a král mraků.

„Takže… jsme kamarádi?“ zeptal se Oliver.

Obrovský drak pomalu vydechl oblak páry.

Oliver se usmál.

„Beru to jako ano.“

A tak se z obávaného krále mraků stal tichý ochránce hor a nečekaný přítel. Oliver se svým drakem ho chodili navštěvovat a společně létali vysoko nad mraky, kde vítr už nehučel, ale klidně zpíval. A hory si konečně oddechly, protože věděly, že nad nimi bdí někdo silný… a dobrý.